Už je všechno jinak. Dohody neplatí. Sám Paroubek je pohřbil. Jistě v zájmu lidu. Stejně jako dosud bylo v zájmu lidu, aby se hlasovalo co nejdřív, protože je přeci ta krize. Je to pryč. Nová doba velí: Volby odsunout. A pořádně! Už nemusí být předčasné.
A co dál? Ještě něco neplatí? Možná je lepší se ptát, co vlastně ještě pořád platí? Je Paroubek ještě Paroubek?
Sotva si strany zavázaly poslance, aby hlasovali jako jeden muž, budou je zavazovat znovu. Teď zas třeba budou postupovat jako jedna žena. V politice se prý nikdy nesmí říkat nikdy. A takhle potom vypadá výsledek. Klidně se otočí na pětníku.
Rozumí hercům ještě někdo nebo je otrávené publikum dávno na odchodu? Kde je teď ten zájem lidu? Je jiný nebo je jich víc a trochu se nám pletou?
Zmatek. Guláš. Chaos.
Kdo za to může? Prezident ukazuje na soud. Topolánek to ve Sněmovně balí, Melčák zůstává. K popukání.
Skoro dvacet let po Listopadu. Jsou ty poměry ještě normální? Snad. Ale jinde tohle zřejmě neznají. Téměř rozpuštěná Sněmovna se už nerozpouští. Chybí na to hlasy, které včera nechyběly.
Co dál ještě chybí? Soudnost. Rozum. Cit. Paměť.
Komunisti se prý zdrží. Možná na tom vydělají. Báječné. Dvacet let po Listopadu a pořád mají z čeho těžit.
Všichni se dušují, jak to myslí dobře. Že jednají v zájmu obecného blaha. A někteří se u toho klidně smějou. Blázinec.
Tak tedy volby příští rok. Žádnej kvalt. Času máme dost, nepospícháme. Najednou. Vydržíme. Přesvědčíme. Zvítězíme. Je to přeci zájem lidu.
Že přitom v zájmu lidu děláme z lidí blázny? Kdepak. Myslíme jenom na ně. Věřte nám.
Věřit? Dobrá. Ale čemu a komu se tedy má věřit? Novému termínu voleb? Nebo že Paroubek je stále ještě Paroubek. Kdo ví, jak to bude zejtra.
Dvacet let po Listopadu. Někdo se rozčiluje. Prej s tou svobodou neumíme zacházet. Asi na tom něco je. Prej by pomohl velkej bič malej dvůr. Asi na tom něco je. Oni prej snad ani nemůžou mít žaludek. Asi na tom něco bude.
