Ostatně posuďte sami: Turkmenbaši má absolutní kontrolu nad vším, co se v zemi jen pohne. Všude visí jeho obří portréty. MetropoAšchabadu vévodí obrovská pozlacená socha šéfa státu, umístěná na otočném podstavci, který umožňuje, aby jeho tvář byla stále osvícena sluncem.
Všechny místní bankovky nesou portrét Velkého Turkmenbašiho, státní televize stále ukazuje v pravém horním rohu obrazovky malý zlatý profil drahého otce národa. Jeho kniha Ruchmana, jakási turkmenská bible, je povinnou četbou na školách i na úřadech, kde je každý týden vyhrazena hodina na diskusi o díle. Jméno po něm nese řada měst, letišť, paláců i mešit. Školáci mu každé ráno před začátkem výuky slibují věrnost.
Vždy 11. srpna slaví chudičká středoasijská země Den melounu. Samozřejmě dle rozhodnutí Nijazova. Cílem oslav je prý obnovení světové proslulosti turkmenských melounů.
Od dob Stalina si zřejmě nikdo nevybudoval tak silný kult osobnosti. Turkmenbaši proslulý sloní pamětí však není žádný šílenec, jak by se snad mohlo zdát. Naopak, tento poslední vůdce komunistické strany sovětské Turkmenské republiky, který po rozpadu Sovětského svazu zlikvidoval veškerou opozici a stal se doživotním prezidentem nezávislého Turkmenistánu, je dnes jedním z nových spojenců USA ve střední Asii. Byť jinak vehementně prosazuje svůj politický koncept "trvalé neutrality".
Nijazov, podle všech popisů workoholik, povzbuzuje Turkmeny k vytváření národní identity. Nabízí však také věci zadarmo. Jeho vláda zrušila poplatky za vodu, elektřinu a zemní plyn. Litr benzinu stojí v přepočtu padesát haléřů. Využívá tak jedinou velkou výhodu pětimilionové, převážně pouštní země - bohatství zemního plynu a ropy.
Představitelé vlády, dokonce ministři, se bojí učinit jakékoli rozhodnutí. "Neexistuje tam žádná politika, jedinou politikou je to, co rozhodne prezident," uvedl Michael Wilson, který v zemi zastupuje misi Evropské unie.
Mnozí poukazují na excentrické chování Turkmenbašiho. Jezdí všude sám ve velkém mercedesu doprovázen průvodem a žije sám. Jeho žena, Ruska, bydlí s dcerou v Moskvě. Jí zásadně italská jídla, jež mu denně do paláce s pozlacenou kupolí vozí z hotelu, který vede Ital.
Příznivější stránkou je to, že Nijazov běžně neterorizuje obyvatelstvo. V zemi je mnohem méně politických vězňů než v jiných středoasijských republikách. A tak se zdá bláhové, že by se proti němu mírní Turkmeni mohli vzbouřit.
Ašchabad se podle očitých svědků dramaticky mění. Megalomanský Nijazov utratil miliony za proměnu centra metropole, kde nechal zbudovat monumentální budovy z bílého mramoru. Výsledkem je jakési Las Vegas na východní způsob, pulzující centrum, jehož obří osvětlené budovy září do pouštní noci.
Co na tom, že fajnové obytné domy kolem zejí prázdnotou, neboť skoro nikdo si nemůže dovolit koupit tamní drahé byty. A dominantou toho všeho je 60 metrů vysoká pozlacená socha Turkmenbašiho, osvíceného vůdce, který vede svůj lid do "zlatého" 21. století.
