To bylo tak: "Tato kniha původně začínala vznikat jako odpověď do trochu neuvěřitelné ankety, kterou se během onoho milostivého jara 1968, v době své návštěvy New Yorku, rozhodl uspořádat Václav Havel, když položil pár tuctům čs. exulantů dvě otázky: ‚Chtěl byste přijet do Prahy na návštěvu?‘ – ‚Chtěl byste se tam vrátit natrvalo?‘ Anketa měla být otištěna v Literárních listech a první část mojí odpovědi, jež se mi rozrostla v malou knížku, měl HHhHavel v plánu vydat separátně v nakladatelství Československý spisovatel."
K vydání tenkrát již nedošlo; jakmile po srpnu 1968 začalo politicky opět přituhovat, bylo nemyslitelné, aby v ČSSR vyšla zpověď muže, který je zaměstnán v Radiu Svobodná Evropa. A bylo už docela lhostejné, že je to odpověď a zpověď primárně nikoliv politická, nýbrž velmi osobní a osobitá.
O knizeJiří Kárnet: Posmrtný deník. Přísně tajná odpověď Václavu Havlovi K vydání připravil, doslov, ediční poznámku a medailónky osobností napsal Viktor A. Debnár. Vydal Ladislav Horáček – Paseka, Praha a Litomyšl 2009, 124 stran, doporučená cena 169 korun. |
Kdo je pozorující a kdo pozorovaný
Kárnetova odpověď-zpověď je zvláštní čtení. Nesoustavné, těkavé, asociativní, průběžné. Autor se snažil zachytit své myšlení jaksi v reálném čase, v tom, co se mu právě žene hlavou – míhají se tu úvahy o Češích a Československu, o New Yorku, Americe i světě jako celku, postřehy rodinné, pracovní, spisovatelské. Přesmyky mezi tím vším jsou okamžité; než si na to člověk zvykne, chvíli to trvá, ale za námahu to stojí, protože v Kárnetově textu lze nalézt partie značné sebereflexivní upřímnosti i formulační hutnosti a trefnosti.
Václav Havel v prostředním z tria dopisů věnuje autorově metodě kritický rozbor. "Zaujal mě přesto – nebo tím spíš -, že v sobě nese jeden zvláštní paradox," podotýká Havel ke Kárnetově textu, "chce být maximálně upřímný, ale právě proto maximálně upřímný být nemůže – zdá se mi totiž, že snažíme-li se tak programově a houževnatě přiblížit k sobě a být sami sebou, přestává výsledek být naším skutečně autentickým obrazem, protože objekt pozorování v okamžiku, kdy se stává zároveň subjektem pozorování, přestává být už tak trochu původním, sebou samým, mění se poněkud, je už něčím trochu jiným: člověk tak vášnivě sebe sama pozorující nemůže se nakonec příliš dobře vidět, protože jeho pozorovací vášeň ho deformuje i jako předmět vlastního pozorování; nepozorujete už sebe sama ‚jen tak‘, ale sebe sama sebe sama pozorujícího, což je už někdo poněkud jiný než Vy sám ‚původní‘."
A Havel toto rozvíjí dál (např. "Zdá se totiž, že člověk je nejspíš schopen přistihnout se takový, jaký opravdu je, když o to vůbec neusiluje…"), ale v závěru své analýzy ujišťuje, že "tyhle všechny věci, které člověka nad Vaším textem napadají, vůbec nijak nemluví proti němu, spíš naopak," protože on, Havel, si více váží děl rozporných než harmonicky dokonalých a ve všem suverénních.
Havel má v zásadě v oné "výtce" pravdu, ale je to pravda o celku, která nesedí na četné z jednotlivostí Posmrtného deníku, na postřehy, maximy, vhledy. Kupříkladu: "Intelektuál je ovšem vždy trochu jako domovník: není to sice pracující třída, ale zato o pracující třídě hodně ví!" Nebo: "Někdy si připadám jako člověk, který sedí uprostřed, dejme tomu, hejna husí a drží, brání před nimi spoustu věcí, jež skládají jeho svět, jídlo, šaty, ctižádost, klid, já nevím… A ty husy se na něj vrhají zobáky a on před nimi nestačí ubránit všechno. Něco by měl pustit, pustit chlup, něco dát, obětovat, aby pak snáz ubránil, co zbylo. Ale neumí se rozhodnout, co vzdát a co bránit za každou cenu!" To jsou velmi srozumitelné, značně oslovující partie i s vědomím toho, že Jiří Kárnet byl na jaře osmašedesát, kdy text v New Yorku vznikal, zajatcem (sebe)pozorování.
Naši muži v New Yorku
Je to dokument neskrývaně dobový, reagující na pohyb v autorově rodné zemi, ale také dokument obecnější, existenciální. Zachycuje situaci exulanta, který v cizině žije dvacet let a ví, že si sice může – a rád – pohrávat s myšlenkou na návrat do vlasti, nicméně Amerika už je v něm četnými vlásečnicemi zapuštěna (a on v ní), je již jeho domovem. To je situace typicky "americká", ale nejen taková; je to situace typická pro dlouhotrvající exil. Jiří Kárnet si navíc není si jist, respektive dobře ví, že by se ve vlasti mohl chovat americky, rozuměj svobodně. Kárnet se v průběhu celého textu vědomě brání jakékoliv předpojatosti, ale obezřetnost vůči reformním komunistům je u něho pochopitelná. Ostatně po únoru 1948 raději odejel do Francie.
Tím se dostáváme k tomu, kdo to ten Jiří Kárnet vlastně je. Velmi slušně zpracované heslo má na internetové Wikipedii, včetně výčtu děl a literatury o něm. To heslo zpracoval a průběžně doplňuje editor Posmrtného deníku Viktor A. Debnár. Připojil k němu i (ve formátu PDF) reprodukci knižního vydání Kárnetovy "hry o dnešním mládí ve dvou dílech" Bloudění (1946) a program pražského Divadla Disk, které Bloudění uvedlo v roce 1947. Zde tudíž o Kárnetovi co nejstručněji: Narodil se 24. ledna 1920 v Hořicích. Absolvoval gymnázium, zapsal se v Praze na práva, ale přišla okupace a bylo po studiu. Pracoval v pražském Divadle E. F. Buriana, dokud ten nebyl zatčen. Na konci druhé světové války byl vězněn v Německu.
Po válce Kárnet přispíval do různých periodik, zejména psal divadelní kritiky pro deník Mladá fronta. Z francouzského exilu odjel v roce 1952 do New Yorku a žije tam dosud. Stál u zrodu Tigridova Svědectví. Pracoval pro Hlas Ameriky a ve Svobodné Evropě. Psal hry a další texty. Řada z nich zatím zůstává v rukopisech.
Přiznávám, že osobnost Jiřího Kárneta je pro mě díky Posmrtnému deníku objevem; ačkoliv mi jeho jméno v minulosti při četbě o exilu nejspíš prolétlo před očima, teprve nyní jsem si je zafixoval. A hned jsem si je spojil s jinými dvěma českými tvůrci, kteří se rovněž usadili v New Yorku, dlouho v něm žili, tvořili a dožili se vysokého věku. Jedním je fotograf a především filmař Alexander Hackenschmied (1907-2004), druhým fotograf Jan Lukas (1915-2006). Nad závěrečnými stránkami Kárnetova Posmrtného deníku, které jsou vyznáním městu New York, jsem si vybavoval ty partie z dokumentu o Hackenschmiedovi, natočeném v roce 1996 režisérkou Martinou Kudlacek, v nichž vitální kmet vypráví, jak jej New York nabíjí energií.
Na fotografiích z posledních let vyhlíží stařec Jiří Kárnet šťastně, mnohem méně rozporně, než sama sebe líčí v Posmrtném deníku. Tak vše dobré k těm devadesátinám, vážený Newyorčane!
