Jindy nudné černobílé noviny mají najednou rudé obří titulky. Vlastně to není titulek, ale heslo: "Ať žije odkaz Velkého října!"
Taková hesla (ano, Velký říjen je skutečně s velkým písmenem) vidíme i na domech či ve výkladních skříních.
Ale ani je příliš nevnímáme.
Zvykli jsme si.
Takto vypadala výročí komunistického převratu, který si povinně připomínalo i komunistické Československo. A tak by to nejspíš vypadalo i v těchto dnech, kdyby komunismus z Evropy nezmizel.
Vzpomínáte na ruského prezidenta a dřívějšího komunistického funkcionáře Borise Jelcina? Rudé právo v roce 1987 informovalo o jeho projevu k příležitosti výročí revoluce takto: "Socialistická revoluce v Rusku je právem považována za rozhodující událost světových dějin, řekl kandidát politického byra ÚV KSSS, první tajemník moskevského městského výboru KSSS Boris Jelcin při zahájení slavnostního zasedání moskevské veřejnosti věnovaného 70. výročí VŘSR. Spolu s účastníky jubilejních oslav i celou naší stranou prohlašujeme, že dílo Lenina, dílo října žije a vítězí, revoluce pokračuje."
Dnes víme, že to byly jen nepravdivé fráze, ale pozoruhodný je slovník plný zkratek a hesel, který byl pro miliony lidí v Československu samozřejmostí.
Vyrůstali totiž s těmito hesly už odmalička.
Nejponuřejší měsíc v roce
"Učila jsem ruštinu od roku 1972, takže jsem do toho byla vtažená hned. Jakmile bylo výročí VŘSR, začínal Měsíc československo-sovětského přátelství. Což bylo pro ruštináře nejaktivnější období roku," popisuje tehdejší učitelka, která nechtěla v této souvislosti uvést své jméno (redakce ho zná).
Musela samozřejmě organizovat lampionové průvody a kontrolovat účast. "Průvod byl povinný. Bylo to docela nepříjemné. Uhlídat kluky ze sedmé osmé třídy bylo totiž náročné," popisuje učitelka.
Ona sama byla samozřejmě kontrolována nadřízenými, a pokud by se ukázalo, že její třída má malou účast na lampionovém průvodu, čekala by ji kritika. Zapojoval se však každý: učitelé výtvarné výchovy nutili kreslit žáky Auroru, jiní zase museli chodit s žáky na nejrůznější schůze a výstavy.
"Pak byly relace ve školním rozhlasu. Vždy někdo z učitelů musel mít pětiminutové pojednání pro celou školu. Organizovala se recitační soutěž Puškinův památník... A základní organizace KSČ pořádala v té době na škole svou výroční schůzi..." vypočítává učitelka.
Ale ne všechno bylo založeno jen na diktátu shora. Učitelka popisuje: "Já jsem celou svou školní i vysokoškolskou docházku byla živená dobovými informacemi, takže jsem nabyla přesvědčení, že vítězství dělnické třídy a porážka šlechty byly pro Rusko opravdu to nejlepší... Že obyčejní lidé měli najednou možnost rozhodovat. A takhle se to vysvětlovalo dětem. Že to byla vláda lidu a ne šlechtických vyvolených..."
Ale nemyslí si, že děti byly přemírou akcí a ideologie osudově zahlceny. "Braly to jako něco, co musí být. Jak přicházela výročí, jak to bylo v kalendáři, tak to prostě patřilo k životu. A samozřejmě se to zas tolik neprožívalo," popisuje učitelka.
Připomíná, že pro ni a některé její kolegyně byl listopad nejhorším měsícem. K dlouhým nocím a škaredému počasí se ještě přidaly povinnosti vyplývající z Měsíce československosovětského přátelství. "Nejponuřejší měsíc v roce," dodává.
Aby nepříjemností bylo ještě víc, Měsíc československo-sovětského přátelství trval déle než "obyčejný" měsíc. Začínal 7. listopadu a končil 12. prosince, v den výročí československosovětské smlouvy o vzájemné pomoci, přátelství a poválečné spolupráci. Délka tohoto měsíce byla tedy šestatřicet dní. Ale nikdo se nad tím nepozastavoval. Stejně jako nad faktem, že se Říjnová revoluce kvůli změně kalendáře slaví vlastně v listopadu.
Manévry ve městech
Oslavy VŘSR se však dotýkaly všech. Zvlášť tehdy, slavilo-li se výročí kulaté. Nikdo takovou "událost" prostě nesměl přehlédnout.
A nepřehlédl.
Například Rudé právo již dva dny před výročím v roce 1987 informovalo, že odkaz Velkého října připomene Pražanům a návštěvníkům hlavního města slavnostní ohňostroj. Ten byl připraven na večer před výročím, což tehdy připadlo na pátek 6. listopadu. Ohňostroj doprovodily salvy z děl, která byla přivezena na Letenskou pláň.
Opatření popisovaná tehdejším tiskem byla mimořádná, některé lokality byly uzavřeny už od pátečního rána, další se uzavíraly večer: "Z bezpečnostních důvodů bude také uzavřeno okolí dělostřeleckých postavení na Letné. Od 18.50 hodin do ukončení ohňostroje se zastaví doprava na nábřežích a mostech pod Petřínem a v Karmelitské ulici. Lanová dráha na Petřín přestane jezdit 6. listopadu v 18. hodin, provoz opět zahájí 7. listopadu v 10.00 hodin. V sobotu 7. listopadu se v poledne rozezní pražské sirény. Jejich dvouminutový nepřerušovaný tón připomene začátek VŘSR před 70 lety..."
Podivné příležitosti
Oslavy VŘSR se měly stát pro veřejnost příležitostí k návštěvám muzeí, výstav i památníků.
V praxi to nefungovalo. "Prodejní výstava byla ve středu otevřena v prodejně sovětského zboží Čajka v Železné ulici v Praze. Zákazníci si mohou zakoupit zajímavou keramiku a porcelán, které zatím nejsou na pultech našich prodejen běžně k dostání. Toto zboží bylo dovezeno především z Leningradu. Čajka nabízí také široký sortiment elektroniky a optických přístrojů, mimo jiné barevných televizorů Elektron 380 a fotopušek Zenit," psal před výročím v roce 1987 dobový tisk.
Jenže o sovětské zboží nebyl prostě zájem. A o návštěvy podivných výstav, které se ve stejném období nabízely, už vůbec ne. Posuďte sami: například Státní knihovna v Praze nabízela prohlídku různých spisů V. I. Lenina. Vedle spisů vydaných později předvedla i knihy a brožury vydané ještě za Leninova života.
Na počest 70. výročí VŘSR zase uspořádala Městská výstavní síň na Žižkově náměstí v Hradci Králové výstavu knih Sovětský člověk a jeho svět. Severomoravští filatelisté zase v Olomouci uspořádali výstavu známek s motivem Lenin a revoluce...
Kdo psal o VŘSR
"Oslava říjnové revoluce posilovala věrný a oddaný vztah k Sovětskému svazu a tak také byla brána. To se projevovalo samozřejmě i v literatuře. Byl zde požadavek, který bylo třeba naplnit," popisuje Michal Jareš z Ústavu pro českou literaturu Akademie věd. A současně připomíná patrný rozdíl mezi tvorbou oslavující výročí revoluce v první polovině 20. století a v období normalizace.
"V prvním období psali o revoluci autoři, kteří tomu tématu věřili a byli i narození kolem roku 1900 (Nezval, Halas), zažili sociální nejistoty, takže revoluce byla pro ně naplněním snu. V období normalizace však psali o říjnové revoluci většinou druhořadí spisovatelé, kteří připravili báseň s ‚povinnými‘ slovy jako ‚Lenin‘ a ‚říjen‘ a poslali ji do Rudého práva. Víra či přesvědčení v tom evidentně nebyly," připomíná.
Většinou šlo o obyčejnou vychytralost, aktivitu navíc, za níž se kupříkladu skrývala snaha získat výhody. "Za ‚angažovanou‘ báseň byly jistě i nějaké peníze navíc, ne-li příslib přednostního vydání nové knihy, na což se jinak muselo čekat někdy i mnoho let," podotýká Jareš.
Donát Šajner
|
Ke konci komunistické éry se zájem o tento druh literatury stal čistě formální záležitostí. I vydavatelství sama přistupovala k vydávání těchto "děl" opatrně.
"Někdy se už počítalo s tím, že vznikne finanční ztráta, a proto rovnou vycházely různé sborníčky starších textů, mnohdy i na cyklostylu, aby náklady byly co nejmenší. Tyto sborníčky se pak rozdávaly jako podklady pro nejrůznější recitační soutěže nebo rozhlasová vysílání ve školách nebo závodech," dodává Jareš.
Revoluce na filmovém plátně
VŘSR a následující Měsíc československosovětského přátelství byl důležitým obdobím pro všechny provozovatele kin v celé zemi. Kina musela upravovat svůj program a pořádat různé festivaly sovětských filmů.
"V praxi to vypadalo následovně: v nejluxusnějším brněnském kině Moskva, dnes Scala, býval tradiční festival sovětských filmů. Na první večer byli pozváni soudruzi z krajského výboru strany a hrál se zpravidla ten ideově nejzávažnější film. V dalších dnech se nabídka měnila. Někdy však nastaly komplikace. Například v roce 1982 měl být součástí programu konečně uvolněný trezorový snímek Elema Klimova Agónie, konec Rasputina. Titul byl i na plakátech, ale najednou přišla zpráva, že se hrát nebude. Pozastavení si vyžádala sovětská ambasáda. Po nastalém údivu se film do programu vrátil a za pár dní přišla zpráva o úmrtí Leonida Brežněva," popisuje filmový teoretik Jaromír Blažejovský.
Zatímco o film Agónie, konec Rasputina zájem byl, o mnoha jiných sovětských filmech se to říct nemohlo. Nad jednotlivými představeními si tedy brávaly jakýsi patronát školy nebo společenské a zájmové organizace: Socialistický svaz mládeže, Červený kříž, svaz žen...
"Jaký to mělo smysl? Na jedné straně si kino vykázalo návštěvnost, na druhé samotná základní organizace si vykázala činnost. Někdy to byla jediná kulturní akce za celý rok!" připomíná Blažejovský.
Co se vlastně slaviloVŘSR označuje převrat v tehdejším hlavním městě Ruska Petrohradě (později Leningrad, dnes Sankt Petěrburg), při němž se 7. listopadu 1917 pomocí ozbrojeného puče dostal k moci Lenin a jeho věrní. Dětem se sice vyprávělo, že revolucionáři svrhli ruského vládce – cara, ale nebyla to pravda. Ten v té době už nevládl. SLOVNÍČEK REVOLUCE POVINNÉ SYMBOLY |
