Obžalovaný nepopřel, že svého krajana Osmana Imishtiho 29. března 1999 na náměstí Míru zastřelil. Hájil se tím, že střílel ze strachu. Tvrdil, že s ním měl špatné zkušenosti a že se obával, že ho chce krajan napadnout.
Na náměstí se tehdy konalo shromáždění na podporu uzavření mírové dohody mezi Srby a kosovskými Albánci.
Vrchní soud se plně ztotožnil s červencovým rozsudkem městského soudu. Svým usnesením zamítl odvolání Azemiho obhájkyně Ivety Vekšové, která navrhla, aby byl případ vrácen státnímu zástupci k došetření.
Advokátka postavila obhajobu na tom, že její klient střílel v rozrušení a v obavě ze svého krajana Osmana Imishtiho, kterého podezíral, že právě sáhl do kapsy pro zbraň. Měl prý také zato, že Imishtiho doprovází nejméně dva přátelé, kteří by mu mohli v případném konfliktu pomoci.
Vrchní soud však dospěl k závěru, že v tomto případě nemohlo jít o nutnou obranu, nýbrž o vraždu. Azemi podle předsedy senátu Pavla Zelenky na svou oběť prokazatelně vystřelil čtyři rány z bezprostřední blízkosti, z toho nejméně dvakrát, když už Imishti ležel na zemi.
"Nepřichází v úvahu jiný závěr o úmyslu obžalovaného, než že vědomě usmrtil poškozeného Osmana Imishtiho a dopustil se tak vraždy," shrnul předseda senátu. Poukázal přitom mimo jiné na rozhodnost, s jakou Azemi nedal šanci své oběti.
Klíčovým důkazem celého soudního procesu se stala výpověď novináře a očitého svědka střelby Jaromíra Štětiny. Ten popsal, jak Azemi přešel asi dvacet metrů metrů k Imishtimu a zblízka ho zastřelil.
Kriminalisté Azemiho záhy po střelbě na náměstí Míru zadrželi i s jeho legálně drženou pistolí. Vyšetřování vyloučilo, že by střelba souvisela se situací v Jugoslávii, která tehdy čelila leteckým úderům NATO.
