Ale co když se za čas dovíme něco strašného o podstatě mléka? Budou mlékárny platit miliardové odškodné?
Liberálové považují rozsudky proti tabákovým firmám za neblahý důsledek nadvlády paragrafů nad zdravým rozumem.
Ale co když opravdu cigaretové koncerny o rizicích věděly a tajily je? Pak je přece kuřák v pozici dítěte, kterému obchodník vychvaluje a prodává medvídka naplněného heroinem. Lidé, kteří se s koncerny soudí, se snaží dokázat právě tohle a díky tomu uspěl i Marcello Saltieri v Itálii.
Jestliže se soudy nyní přiklánějí na stranu obětí kouření, naplňují sílící moderní trend. A sice ochranu slabší strany smlouvy. Tento trend vychází z teorie, podle které není obchodní smlouva zcela svobodná.
Prodávající, za kterým stojí organizace, informace a reklama, je silnější než kupující. Proto se mu zákony snaží ukládat povinnosti, které kupujícího zrovnoprávňují, například povinnost informovat o složení a možných rizicích výrobku.
Tento trend, pokud se uplatňuje přiměřeně, je spravedlivý. To se však nedá jednoznačně říci o rozsudcích proti tabákovým firmám. Proč? Zejména proto, že nejen koncerny, ale celá společenská kultura kouření po většinu minulého století adorovala.
Nebezpečí bylo podceňováno všeobecně, ne proto, že by se zlí kapitalisté spikli. Výrobci s největší pravděpodobností nemohli při stupni poznání v padesátých a šedesátých letech vědět, co cigarety způsobují.
Odsuzovat je dnes, působí jako retroaktivita - vědomosti a civilizační normy dneška se promítají do minulosti. Nešlo by stejně žalovat automobilky za to, že vyráběly škodlivější auta než dnes? Nebo zpětně hnát k odpovědnosti nevěrné politiky? Obojí se v šedesátých letech smělo.
Neproblematické je na tabákových rozsudcích jen jejich poselství: Kouření zabíjí. Může však právo vysílat poselství?
