Přesná statistika toho, kolik dětí "osiří", protože jeden rodič zabije druhého a putuje za mříže nebo spáchá sebevraždu, neexistuje.
"My samozřejmě dokážeme z našich statistik zjistit vztah mezi pachatelem a jeho obětí. Ale už neevidujeme, jestli například po podobných rodinných tragédiích zůstane nezletilé dítě, o které se někdo musí postarat. Takovou informaci při vyšetřování zkrátka nepotřebujeme," říká mluvčí kriminální policie Pavla Kopecká.
Záznamy si nevede ani prezident Soudcovské unie Tomáš Lichovník. "Ale z mých zkušeností vyplývá, že první na řadě při svěřování tragédií postižených dětí jsou nejbližší příbuzní. O děti se nejčastěji starají prarodiče nebo tetičky a strýčkové," popisuje praxi soudů Lichovník.
Pokud nejbližší příbuzní nemají zájem, hledají podle Lichovníka pěstouny. Až když i to selže, jsou teprve na řadě diagnostické ústavy nebo dětské domovy. "Ústavní péče je vždycky až na posledním místě, protože je pro dítě nejméně výhodná," míní šéf Soudcovské unie.
S tím souhlasí i zakladatelka nadace Naše dítě Zuzana Baudyšová. "Nejšťastnější je, když dítě skončí u někoho, koho zná. Pokud se o něj musí starat úplně cizí lidé, byť profesionálové, není to dobré," přitakává Baudyšová.
A dodává, že i když dítě například nakonec musí do ústavu, je nejlepší ho tam dát až ve chvíli, kdy pomine prvotní šok ze ztráty jednoho nebo obou rodičů. Do té doby mu bude lépe u babičky než s "tetami" v dětském domově.
Co se stane se synem Simony Monyové, není zatím jasné. Chlapec ale alespoň má jednoho z rodičů, byť nyní podezřelého z vraždy. To dvojici školáků z Plzně po rodinné tragédii z konce července nezůstal rodič ani jeden.
Jsou však i podobné příběhy se šťastným koncem. Například vnučka spisovatele Ondřeje Neffa, jejíž matku Irenu zavraždil manžel, nemusela do péče školených profesionálů, místo toho se o ni stará bratr zavražděné David s přítelkyní.
