Po poledni se strhává zuřivá přestřelka u budovy rozhlasu na dnešní Vinohradské třídě. Hlavní město povstává proti německým okupantům. Boje potrvají čtyři kruté dny.
Zhruba ve stejnou chvíli, kdy povstalci obsazují rozhlas, proběhne v Jindřišské ulici první dějství dramatu, jehož smutným hrdinou je vrchní strážmistr Pavel Korábek ze 4. policejního revíru.
Pražské velitelství vydává hodinu před polednem rozkaz k obsazení strategických bodů ve městě. Je jím i budova hlavní pošty v Jindřišské – klíčové komunikační centrum Prahy. Čerstvě jmenovaný policejní velitel pplk. Rožek záhy vyzývá všechny policisty, aby „se postavili za svatou věc národa a nedbali obětí, které snad si boj vyžádá“.
Korábek je jedním z prvních, který výzvu vyslyší. Spěchá do nedaleké budovy pošty, v níž číhá posádka asi třiceti esesmanů.
Dosud se přesně neví, proč tak učinil, ale je docela možné, že zjišťoval, jak Němce odzbrojit. Policista vyjednává.
Ovšem když o chvíli později dorazí důstojník SS ozbrojený automatem, situace se rázem mění. Nacista vráží českému policistovi zbraň do břicha a odvádí ho pryč. Po Pavlu Korábkovi se v tu chvíli slehne zem.
Jisté je jen to, že po válce se domů nevrátí. Není ani mezi zraněnými či padlými. Prostě zmizel. Úřady ho prohlašují za nezvěstného.
Hledání kamaráda začíná
Nikdo by se nedivil, kdyby tady příběh strážmistra skončil. Ostatně nebyl jediný, kdo se během povstání nadobro ztratil. Ovšem jeho kamarád, štábní strážmistr František Dražan, hrdina z květnových bojů o rozhlas, se s tím nechtěl smířit.
„Bylo mu líto především paní Jaroslavy Korábkové a čtyřletého syna, kteří zůstali prakticky bez prostředků. Ani rok po skončení války neměla Jaroslava vdovský důchod a penzi po svém manželovi. Dostala pouze jakousi zálohu, která však byla nedostatečná,“ vysvětluje historik Radek Galaš z Policejního muzea v Praze, který zapomenutý případ před pár týdny rekonstruoval.
To byly hlavní důvody, proč se Dražan rok po válce rozhodl ve svém volném čase nalézt tělo svého kamaráda a objasnit okolnosti jeho zmizení. Policie po něm pochopitelně celý rok oficiálně pátrala, ale bez úspěchu.
Štábní strážmistr pátral v okolí někdejšího sídla gestapa, Petschkova paláce, na nároží dnešních ulic Washingtonova a Politických vězňů. Hledal svědky, kteří tam v květnu roku 1945 bydleli nebo pracovali. Měl totiž indicie, že protektorátního policistu Korábka esesáci odvlekli z Jindřišské právě tam.
Několik svědků skutečně našel a zároveň zjistil, že v paláci a v jeho blízkosti bylo v květnu 1945 pohřbeno několik mrtvých. Byl mezi nimi i jeho kamarád?
„Dražan dostal od nadřízených povolení vést vyšetřování na vlastní pěst, a tím se mu otevřela cesta do vazební věznice na Pankráci. Tam na soud čekali příslušníci gestapa, které sem svezli z různých zajateckých táborů,“ popisuje Galaš.
Gestapák spláchl kaluž krve
Dražan se pouští do výslechů. Ačkoliv gestapáci mlží, přece jen od nich nějaké informace získává. Zmiňované hroby v parku před Pečkárnou jsou nicméně falešnou stopou. Leželi v nich padlí němečtí vojáci, které po skončení války úřady odvezly. Zoufalý Dražan proto překopává dvory uvnitř paláce. Marně. Stále mu chybí klíčové svědectví. Nicméně věří své intuici a dalšími výslechy gestapáků se k němu dopracuje. Potvrdí tak smutnou skutečnost: Korábek nepřežil.
Policista Dražan si udělal skicu situace z tragického dne v členité budově Petschkova paláce. Zakreslil i Korábkův hrob.
Gestapáci na svého uvězněného kolegu Omara Wilckeho prásknou, že o květnové události nejenom slyšel, jak původně vyhýbavě tvrdil, ale také mrtvého Korábka viděl. A to 5. května 1945 na nádvoří paláce poblíž tamní garáže. Wilcke vzápětí přizná, že tělo do večera zmizelo a že on osobně vodou spláchl kaluž krve, která tam zbyla.
Policista cítí, že je blízko vyřešení záhady, ale to nejdůležitější – kamarádovo tělo – stále nemá. Výslechy pokračují, až se v polovině května 1946 nakonec rozpovídá i Sturmbannführer SS Gerhard Andres, v květnových dnech nejvýše postavený úředník v Petschkově paláci.
„Andres konečně udal pravděpodobné místo Korábkova hrobu. Dražan tedy esesáka vzal přímo na místo, ale mlžení se opakovalo i tam. Nicméně policista byl dobrý pozorovatel a všiml si, že se Němec při přecházení dvora krátce zarazil na jednom místě. Právě tam proto začal 25. května kopat. A po hodině odkryl ruku,“ vypravuje Galaš. Mrtvola zmučeného muže oblečená do stejnokroje protektorátní policie patří nešťastnému Pavlu Korábkovi.
Jistotu přinášejí nálezy kapesníku a snubního prstenu, které vdova bezpečně pozná. Strážmistru Dražanovi se po vyčerpávajících týdnech uleví, ale práce pro něj nekončí. Chce najít i vraha svého přítele.
Jedinou stopou je svědectví Karla Kloubka, který byl tehdy v Petschkově paláci vězněn. Osudného 5. května 1945 ho kolem 13. hodiny odvedli k práci v garáži. Uslyšel výstřel, a když vyhlédl na dvůr, spatřil na zemi českého strážníka. Z hlavy mu vytékala čerstvá krev. „Mezi diváky, tj. gestapáky, jsem viděl mladého Němce pocházejícího z Jugoslávie – z Banátu, který měl v ruce pušku. Náš strážník byl zastřelen z pušky, a jak jsem viděl, nikdo jiný pušku neměl,“ zapsal si Dražan výpověď.
Perzekuce čekala i Dražana
Vraha se nikdy nepodařilo vypátrat. Neví se ani to, proč byl Korábek odvlečen, mučen a zastřelen. Jisté je jen tolik, že byl posmrtně povýšen na praporčíka, s poctami pohřben a jeho ženě přiznána vdovská penze, příspěvek na výchovu a další zvláštní příplatky. Dražan splnil to, co si předsevzal.
Dlužno dodat, že Korábkova smrt nebyla ojedinělá. Za okupace bylo povražděno 650 českých četníků a policistů.
A jaký byl osud dalších důležitých postav tohoto příběhu? Esesák Gerhard Andres a gestapák Omar Wilcke byli popraveni. Perzekuce však čekala i Františka Dražana. Po komunistickém puči byl nadřízenými šikanován a později ze služby vyhozen. Ostatně jako tři tisíce jeho kolegů, z nichž 22 dokonce totalitní režim popravil. „Dodnes až na výjimky nebyl nikdo oficiálně rehabilitován. Ani morálně,“ dodává Galaš.
