Vražda po francouzsku

V předchozích úvodech jsme se už zmínili o tom, že oblíbeným semeništěm literárního zločinu se stal Rochester ve státě New York. V tomto měsíci debutoval další z místních rodáků. A utor, který dává přednost pseudonymu, se poučil u dalšího Rochesteřana Stevena W ilcoxe a je tvůrcem série povídek v žánru mystery, jež se odehrávají v Adirondacksu

Tohle místo na nejsevernějším výběžku široké bílé pláže si vybrala proto, že hrstka skalisek trčela z jemného písku, a nabízela tak jakýs takýs úkryt. Když teď trochu zaskočeně sledovala, že od pětadvacet metrů vzdálené tmavě modré čtyřveslice plavou ke břehu dva lidé, Rita Keynesová si uvědomila, že ani ráj nenabízí tolik soukromí, kolik si slibovala. Bylo jí trapně, protože se rozhodla opalovat se po francouzsku. Tyhle Francouzky, jak si povšimla s kapkou závisti nad jejich chladnokrevností, shodily horní díl plavek v tu vteřinu, co vkročily na pláž. Samozřejmě že většinou na to měly opálení. Jisté části Ritina těla však slunce nikdy nespatřily a ona rozhodně nedychtila po tom, aby si pokazila dovolenou bolestivým spálením. Z toho důvodu prováděla tento experiment v devět hodin ráno, kdy se prudké karibské slunce za vrcholky hor, které měla za zády, teprve začínalo šplhat na oblohu. V poledne, až se vynoří oddaní vyznavači slunečního kultu, hodlala Rita uniknout do stínů města. Trvalo jí půl hodiny, než došla až sem, na nejhůř přístupné místo pláže v St. Barth. Stezka se ovíjela kolem vrcholu kopce a tiskla se k rozeklanému svahu, jako by se obávala pádu do zářivě modrého moře. Končila strmými kamennými schody, které vedly dolů až na písečnou pláž. Rita se utábořila pár metrů od paty schodů, tak blízko, že jí stačilo vykouknout přes skály, aby viděla na případného vetřelce, ale dostatečně daleko, aby ji samu nikdo nezpozoroval. V ětšina příchozích by stejně zamířila rovnou na jižní cíp pláže, kde útesy přecházely do mírných dun a písek lemovaly palmy. Když sem dorazila, byla pláž opuštěná, ale od předchozího večera kotvilo v zátoce půl tuctu loděk - některé z nich nebyly o mnoho menší než plavidlo, s nímž kdysi Kolumbus zajel do tohoto přírodou vytvořeného přístaviště. A právě z jednoho z těchto plavidel se vynořila ta dvojice a vklouzla do vody. Rita se maličko nadzvedla a spatřila muže a ženu, jak plavou k pláži a pohupují se přitom na vlnách. Žena měla nedefinovatelný, nicméně nezaměnitelný vzhled Francouzky, a to nejenom z toho důvodu, že horní díl plavek na sebe zřejmě v životě nevzala. Mokré tmavé vlasy jí splývaly dozadu spíš smyslně než zplihle a při smíchu se jí v tváři blýskaly dokonale bílé zuby. Muž, který byl ještě bronzovější než ona, se smál spolu s ní a doháněl ji silnými záběry přirozeného atleta. Takhle se smějí lidé, kteří jsou zamilovaní a navíc si užívají v Karibském moři. Ritu nečekaně píchlo u srdce. Oba vyběhli na pláž - a kčertu, rovnou k ní. Natáhla se po černobíle pruhované podprsence od bikinek, ale pak se zarazila. Za útesy ji nespíš ani nezahlédnou, a pokud ano, c'est la vie. Bez rozpaků naslouchala jejich rozhovoru. Omluvila to sama před sebou tím, že si procvičuje francouzštinu. »Paulo, počkej na mě!« Francouzská výslovnost jména, Póla, připadala Ritě krásně exotická. »Nech toho, Marku!« Sytý hedvábný hlas, kombinující hravost a pánovitost. »Francine a Claude sem přijdou každou chvilku.« Dvojice zabočila dřív, než se dostala k útesům, které ukrývaly Ritu, vyběhla po schodech nahoru a zmizela za strmým hřebenem. V ětřík vanoucí po úbočí k pláži zanášel Markův hlas až k Ritě. »Co si kvůli tomu děláš těžkou hlavu? Claudovi potrvá věčnost, než ten motor nastartuje. Paulo, nebyl jsem s tebou už kolik dní« Tak takhle to je. Dvě dvojice na společné dovolené, možná že dobří přátelé, ale přesto je trápí nedostatek soukromí. Tihle dva odplavali pryč dřív, než se ostatní stačili připravit, aby se mohli navzájem trochu užít. »Neřekla bych, že ti to nějak vadí. Ani se na mě nepodíváš. Namouduši si myslím, že Claude si mě všímá o moc víc než ty!« V e Francouzčině hlase Rita rozeznala náhlou trucovitost, pomocí níž mění některé ženy muže v rosol. Rita instinktivně věděla, že jí by na to žádný muž neskočil: s tímhle talentem se musí člověk narodit. T aky je možné, že ho vstřebá spolu s opálením. Hlasy byly stále rozčilenější, rychlejší, Rita jejich francouzštině rozuměla čím dál hůř. Zachytila »nerozum«, »co je tohle za lásku« a nakonec se jí podařilo rozeznat »vždyť to přece měly být druhé líbánky, ježíšmarjá!«. Úplně nakonec zaslechla slovíčko »garce« a zapátrala v paměti po jeho významu, který se ovšem nenaučila v hodinách francouzštiny, ale ze slovníku francouzského slangu: »mrcha«. A jéje, pomyslela si Rita. Tys tomu dal. Na žárlivost nebyl dvakrát zvědavý a teď jsi ho navíc naštvala. »Nesahej na mě!« Paulin hlas zaletěl k Ritě zcela zřetelně stejně jako prudké mlasknutí políčku. Ritu náhle po celém těle zamrazilo. Opřela se o loket, obrátila se a pohlédla nahoru, na svah za svými zády. V e výhledu jí bránila skála, viděla pouze na pokojné modré nebe. Ticho neprolomilo ani ptačí pípnutí. Pak ty hlasy zaslechla nanovo, ale zněly jinak, překypovaly potlačovaným vzrušením. Rita se opět nadechla, vtáhla do plic vzduch prosycený vůní rozkvetlých keřů, moře a ještě něčeho, těžkou květinovou vůní, která nepřipomínala žádnou květinu na ostrově. Paulin parfém? Jak si ale žena může udržet vůni parfému i po plavání v moři? Usoudila, že Francouzky na to budou znát nějaké fígle. Se směsicí rozpaků a závisti poslouchala s ničím nezaměnitelné zvuky milování, a zřejmě výjimečně uspokojivého milování. V každém případě bylo příliš pozdě, aby zdvořilým zakašláním upozornila na svoji přítomnost. Ostatně, nevšimli by si jí, ani kdyby začala troubit na trubku a k tomu dělala kotrmelce. K nevíře, tihle Francouzi. Skáčou z jedné vášně do druhé, jako by jenom pohodově přešli z jednoho tanečního kroku do druhého. Rita se snažila místo těch živočišných zvuků poslouchat jemné pleskání vln, které se převalovaly po pláži. Lámaly se do hřebenů a kulily se k ní s tančící bělostnou pěnou jako šampaňské. A náhle ji nečekaně zahltil zdrcující pocit hořkosti. Prožila příjemné a uspokojivé milostné románky, které všechny časem bez výjimky vedly k příjemnému a uspokojivému konci a nezanechaly v ní ani lítost, ani pocit dluhu. Nikdy však, jak si teď uvědomila, nepoznala takhle stravující vášeň. Za hranicí zátoky ožila paluba modré joly. Motor zakašlal a po chvilce začal tiše příst. Plavidlo se dvěma pasažéry se pomalu blížilo ke břehu. Nepochybně Francine a Claude. Když se jola přisunula blíž, Rita rozeznala, že Claude je starší než Marc a má měděně narezlé vlasy a typickou pleť zrzka, která se příliš neopálí. Rita zpočátku předpokládala, že Francine v nápadných jednodílných plavkách bude rovněž starší než první žena, ale brzy se přesvědčila, že má pouze usedlejší chov ání. Malá plav o vláska seděla v lodi velmi vzpřímeně a ostražitě vyhlížela na pobřeží případné nebezpečí, jako kdyby se mezi kmeny palem mohl vyřítit tygr. Dvojice nad Ritou ztichla. Než jola přirazila k e břehu a než ji muž přiv ázal kousek od Rity k útesu, který plavidlo skoro zakryl, Marc s Paulou se vynořili nahoře a začali nenápadně slézat na pláž. »Hele, našel jsem s Paulou stezku, co nás dov ede na vr chol.« T o byl Markův hlas, vyšší a záměrně rozjařený , určený druhému páru. Rita měla dojem, že v celé čtveřici rozhoduje o veškerých aktivitách práv ě on, což vzápětí potvrdil návrhem podaným jako ozná mení: »Můžem si zajít do města na oběd.« »Vypadá to příšerně strmě.« Francinin tichý hlas byl sotva rozeznatelný . »Chudinko Francine s tím svým strachem z výšek! Neboj se, většinou to nijak hrozně nevypadá. Když dokážou šplhat k ozy, proč bychom to nezvládli my, ne?« Všichni se rozesmáli kromě ustaraně huhlající Francine. Smích nakonec utichl a vystřídalo ho pleskání přikrýv ek, které si výletníci rozkládali do písku. Všichni čtyři se uvelebili na pláži, střídav ě se opékali na slunci a střídav ě si chodili zaplav at do tyrkysov é vody, po jednom, po dvojicích a jednou všichni čtyři najednou. Dokud byli na pláži, Rita je pouze slyšela, ale jakmile se přesunuli do v ody, škvírou mezi skalami na ně viděla docela dobře. Napadlo ji, že Marc s Paulou se teď chov ají vážněji, jako by se přizpůsobov ali svým usedlejším přátelům. Když je tak z úkrytu pozorov ala, začalo Ritě docházet, že P aula věnuje pozornost Clau dovi, chodí do vody zárov eň s ním a jeho vtipko v ání se směje až s přehnaným uznáním. Rita si troufla vykouknout přes útesy na Marka. Ležel na přikrývce a sledov al Paulu s Claudem, jak dov ádějí ve vlnách. Rita jasně viděla, jaký pohled má v očích. T a chladná zuřiv ost ji přiměla k zamyšlení, jestli vášeň skutečně za tohle stojí. Ritě se do vody vůbec ne chtělo, i když slunce stoupalo pořád výš. Měla pocit, že se roztéká, vpíjí do země, kosti že se jí mění v písek a odplývají od ní jako v přesýpacích hodinách po svahu pláže do vodní pěny . Když jim slunce stálo téměř nad hlav ou, začala se čtveřice dohadov at a k Ritě doléhaly útržky vět - »oběd ve městě«, »jenom dvacetiminutov á pro cházka«, »strašné horko« a »o to se postará láhev Sauvignon Blanc«. Nakonec se zvedli a začali šplhat po schodech ke stezce. Po pár minutách se Rita rozhodla, že o samotě se naobědv at je pořád lepší než o samotě se upéct. Vklouzla do halenky a šortek, zašněrov ala si prov ázk o v é sandály, sebrala plážov ou kabelu. V íc na oběd v městské restauraci ani nepotřebuje. Nasadila si slamák se širokánskou střechou a vylezla po schodech. Když se dostala na jejich k onec, poklusem se k ní vracel Claude a přitom si šacov al kapsy. S přízvukem zamumlal: »Dobrý den.« T ohle dělali pokaždé, stačil jim jediný pohled na ni a hned mluvili anglicky . Podle všeho poznali Američana podle střihu šatů. »Bonjour, monsieur.« Rita se od svého útoku na cizí doménu nedala odradit. Chvíli pátrala po vhodných francouzských slov ech, aby mu mohla položit otázku, jestli něco nezapomněl. Usmál se - připadal mu snad její přízvuk legrační, nebo mív ají Francouzi ve zvyku smát se na každou ženu? »Qui, madame. Ma chéquier.« Poplácal se po kapsách. Ritě se podařilo slepit slov a do poznámky , že by mais oui, na tomhle ostrov ě potřebov al šeko v ou knížku snad všude, jenom tady ne, a se smíchem se pak rozešli. V e francouzštině se flirtov alo úžasně snadno. Škoda, že ho potkala tako v á smůla. Dál od moře se slunce zdálo ještě palčiv ější. Když obcházela vrchol, proměnila se chůze na pěknou dřinu. Před nejstr mější částí stezky se zarazila a vzhlédla. Nahoře spatřila postavu dalšího člena čtveřice - byla to Francine? - jak zrovna mizí mezi skalisky . Rita si tu část silničky pamatov ala z ranního stopov ání. V i nula se mezi skalami a vedla podél jeskyně ve svahu. T ěsně za ústím jeskyně byla vyhlídka, odkud se člov ěk mohl podív at k olmo dolů na neuvěřitelně zářiv é modré vlny , které burácely na útesech a nesmírně pomalouč ku se pak rozlév aly po písku. Ranní vůni květin už Rita necítila, nejspíš se zavřely před poledním sluncem. Když tak kráčela mezi podivnou směsicí kaktusů a zvláštními štětinatými keři, cítila spadané listí, které jí nečekaně připomnělo podzim na sev eru. Klidně by si dokázala představit, že to suché šustění jsou ve v erky či vrabčáci a vůbec ne hadi. Rita strnula na místě, polekaná a udiv ená tím náhlým a ostrým výkřikem, vlastně zaječením. Ne racek, ne jestřáb. Žena. Neviděla před sebou nic než silničku vinoucí se nahoru a dole prázdné moře. Pustila se do běhu, drala se vzhůru, kabela ji přitom tloukla do žeber. Doletěla na vrcholek kopce vedle ústí jeskyně a bezmála se srazila s Markem. Stál s dlaněmi zapřenými o skálu a hleděl dolů do moře. Když se obrátil a zaostřil na ni pohled, opálenou tvář měl došeda zsinalou. Křečovitě polknul a vyhrkl: »Ma femme Moje žena, spadla!« Rita se zadív ala dolů ze skály do moře pocítila přív al závrati. Zběsile se rozhlédla po silničce nahoru a dolů - byli stejně dalek o od města jako od lodí s vysílačkami. Snažila se rozpome nout, jestli v St. Barthu vůbec zahlédla něco podobného sanitce. Nakonec jí však došlo, že na tom nezáleží. T a krásná tmav o vlasá žena už sanitku nikdy potřebov at nebude. Její pád odtud nemohlo zbrzdit nic. »Musíme zav olat« začala a zoufale tápala po výrazu pro policii. Podivila se, proč se v lekcích francouzštiny nikdy nevyskytlo. »Gendarmerie.« Marc na ni chvíli třeštil oči a potom přikývl. Obrátil se a ohlédl za sebe. Rita sledov ala jeho pohled a teprve teď si povšimla ženy , která seděla na skále pod nízkým převisem malé jeskyně. Žena seděla zcela neh ybně, dopolední smích vzal zasvé. Na cestu do města si navlékla kratičké šaty, ale v tom chladiv ém stínu jeskyně bylo zřejmé, že ani teď pod nimi nemá žádné prádlo. Vzhlížela k Marko vým očím s vážnou naléhav ostí, palčiv ou jak karibské slunce. »Paulo, zůstaň tady,« řekl jí Marc. »Zajdu s Claudem k lodi a přiv olám pomoc.« Rita se zajíkla: »Votre femme vaše žena« »Moje žena se při šplhání po skále dív ala dolů na moře,« vysvětlov al Marc. »Chudinka Francine, uklouzla a spadla.« A pak se pustil pryč, mířil zpět k pláži jako náměsíčný . Myslela na Francine, jak se svým strachem z výšek jde práv ě po tomhle úseku silničky . Francine by se ani jedinkrát nepodív ala na moře, nikdy by se nenaklonila vstříc tako v ému nebezpečí. Upřeně by se dív ala do země, vystrašeně by postupov ala opatrnými krůčky a ničeho by si nevšímala, dokud by ji jediné prudké postrčení Rita stála, jak ji Marc zanechal, ale zády se pevně tiskla k bezpečí skály, jež trčela nad b urácejícím mořem. Znehybněla stejně jako Francouzska usazená naproti, takže připomínaly vzájemný odraz v zrcadle. V duchu si připrav o v ala slov a, která musí pov ědět gendarmerii.

Přeložila Petra Štechová (c) Nakladatelství Ivo Železný, Bantam Doubleday Dell Magazines