Pan Velíšek projevil velkou statečnost.
Chtěl pomoci ženě, kterou ohrožoval rabiát, a zaplatil za to životem.
Protože častější bývají případy, kdy lidé v takové situaci jdou kolem a dívají se na druhou stranu, je snaha udržet v neporušené čistotě to, čím nás oslovuje, docela pochopitelná.
Policejní psycholožka se bezprostředně po krvavé události na Karlově náměstí vyjádřila v tom smyslu, že neexistuje obecný recept, jak se zachovat, nicméně jít s holýma rukama proti ozbrojenému zločinci je neúnosné riziko. Dodala k tomu, že každý musí myslet především na vlastní bezpečí. To říkat neměla, od slušného života se riziko bohužel nedá odpárat. Byla pak za to všechno z mnoha stran pokárána.
Z toho, co se o případu psalo, vyplývá, že pan Velíšek nejspíš nevěděl o pistoli – útočník ji skrýval pod mikinou. I kdyby tomu tak nebylo, vyhodnotit nebezpečnou situaci v několika vteřinách je náročná věc a slušný člověk se neudrží, když vidí, jak na bezbrannou ženu útočí ozbrojený darebák.
Reakce pana Velíška by byla i za těchto okolností pochopitelná. Pochopitelná, ale nic víc. Člověk, který situaci vyhodnotí jinak, přímo nezasáhne a zavolá policii (což doporučovala paní Čírtková a policie bude takové jednání doporučovat pokaždé), není proto ještě zbabělec.
A pokud policie přijede pozdě, je to její problém a ten pak bude třeba se vším důrazem řešit.
Když byl Lubina dopaden, vyjádřil se jeden z policistů v tom smyslu, že vypadal jako "štvaná zvěř". I tento výrok byl mediálně uchopen jako nenáležitý: brutální vrahoun přece nemůže vypadat jako štvaná zvěř. Má s ním snad policie soucit? Zhodnotit, zda chtěl Velíška opravdu zavraždit, je záležitost soudu a soud to nebude mít úplně snadné. Že je pan Lubina vyšinutý člověk, společnosti krajně nebezpečný, je nepochybné.
Není však o nic nebezpečnější než cyničtí zabijáci z profese nebo teroristé, obětující svým vznešeným ideálům najednou životy stovky lidí.
Zaslouží si tedy totéž co oni, totiž aby jeho čin byl projednáván věcně a se střízlivým odstupem.
Jistě, jsou to maličkosti: ale je v nich cítit snaha učinit tento nedokonalý svět o něco logičtějším, krásnějším – a jednodušším. Nebezpečnější variantu jsme zažili v létě: řádění tisíců vandalů na CzechTeku bylo pojato jako výraz svobody projevu a shromažďování a už jen to, že se policie odhodlala zasáhnout, jako útok na ústavu. Oba případy mají společné to základní: kýčovité prožívání emocionálně zatížených případů se může velmi snadno dít na úkor věcnosti a spravedlnosti. (Přičemž v tom druhém byl navíc ve hře ještě cynický politický kalkul opozice.)
Život nám ve vypjatých situacích nabízí spoustu výmluv, například známou teorii příčiny a následku: příčina – útočník je silný, následek – uteču. Nebo dobový úzus. Utekl jsem – no co, dnes by se tak zachoval každý. Teď se vyskytl někdo, kdo jednal jaksi proti příčinám a na dobový úzus se vykašlal. Je otázka, jak jeho příběh uchopíme: uděláme si z něho svatý obrázek, přičemž jeho tragický konec nás bude nabádat k tomu, abychom se sami chovali jako dřív?
Nebo se budeme chtít inspirovat? Pak se ovšem neobejdeme bez střízlivého odstupu.
