HROMADNÁ DOPRAVA STÁLE PROBLÉMEM Do dalších sedmi stanic se cestující na vozíku dostane technickými výtahy metra, k jejichž obsluze však potřebuje asistenta. "Cestovat nákladními výtahy znamená nejprve čekat, až asistent doběhne pro klíče a dopraví mě k vlaku, a pak zase čekat, až klíče vrátí," vysvětluje vozíčkářka Alena Kalusová. "Když spěchám, nechám se raději i s vozíkem ze schodů vytáhnout ručně," dodává. Pro zdravotně postižené tak zůstávají uzavřeny například stanice Můstek, Muzeum, Náměstí Republiky (ačkoli sem míří obě speciální autobusové linky pro vozíčkáře z bezbariérových bytových objektů), I. P. Pavlova nebo Národní třída. Bariérové jsou i všechny přestupy, neboť cestovat vozíkem na eskalátorech přepravní řád zakazuje. Vybudovat bezbariérové přístupy v nejstarších částech metra je podle mluvčí Dopravního podniku Blaženy Jůzové technicky a finančně velmi náročné. "Máme již vypracovanou studii, jak tyto stanice zpřístupnit, přesný časový horizont úprav se však nedá určit," konstatuje Jůzová. V příštím roce zatím připravuje Dopravní podnik vybudování bezbariérového přístupu do stanic Vltavská a Chodov. "Samostatně cestovat můžete leda tak z konečné na konečnou," shrnuje Romana Hrůzová z Pražské organizace vozíčkářů. Podle ní vozíčkář nemůže vždy cestovat s doprovodem nebo nemá právě náladu - jako občan druhé kategorie - prosit o pomoc kolemjdoucí. "Parkovacích míst je pořád málo a často na nich stojí auto bez označení postiženého," popisuje svoji zkušenost Kalusová a dodává: "Snad ještě více k vzteku ale je, když řidič zaparkuje tak blízko, že se z vozu nedostanete." Bezbariérová veřejná doprava a vyhrazená parkovací místa jsou však nejen otázkou svobodného pohybu vozíčkářů. Zdravotně postižený, který se nemůže dostat do práce, zaměstnání nezíská. "Mezi postiženými, kteří jsou schopni pracovat, je 25 až 30% nezaměstnaných. Často nepracují jen kvůli tomu, že se zkrátka do práce nedostanou," tvrdí Jan Skopec z odboru územního plánování ministerstva pro místní rozvoj. Na budovy postavené a zrekonstruované po roce 1994, jež slouží veřejnosti, se vztahuje vyhláška stavebního zákona předepisující uzpůsobit takový objekt potřebám osob se sníženou pohyblivostí (také lidem se sluchovou vadou a nevidomým). "U staveb zkolaudovaných před rokem 1994 nelze vyhlášku uplatňovat zpětně jen v rámci probíhajících oprav," říká Ladislav Strach, pracovník konzultačního střediska Sdružení pro životní prostředí zdravotně postižených v České republice. "U těchto staveb zákon pouze ukládá povinnost zabezpečit obsluhu postiženým," tvrdí Strach. "Ukažte, kde je schod? Nikdy jsem si ho nevšiml," reaguje ředitel IPB banky v Revoluční ulici Jiří Rudolf na dotaz, proč nízký schod, který je však - zvláště pro pro mechanický vozík - nepřekonatelnou překážkou, neupraví nájezdem. "Dejte mi šest týdnů, schod odstraním," slibuje Rudolf. Spolu s architektonickými bariérami lidem žijícím na vozíku komplikuje život neinformovanost a vžitá představa vozíčkáře - chudáka odkázaného na pomoc druhých. Toto vnímání podporuje i běžná praxe, jak bariérový objekt tzv. zpřístupnit: zvonkem, jímž si teprve vozíčkář dovolá pomoci (ČSOB v ulici Milady Horákové), umístěním plošiny, která je však zamčená a pro klíče je třeba někoho - chodícího - poslat (Obvodní úřad městské části Praha 11), případně - úplně nejsnazší cesta - pověřit například pracovníka bezpečnostní služby, aby postiženému pomohl (AB Centrum módy v Lublaňské ulici). Pro vozíčkáře se tím však bariéra neodstraní. "Nejsem žádný chudák upoutaný na vozík," tvrdí někdejší profesionální jezdec n a snowboardu Marek Schneider. "Když jsou dveře dostatečně široké a nebrání mi schody, můžu dělat všechno, kdy chci a jak chci." Podle něj jsou architektonické bariéry diskriminací. "Já mám přece úplně stejné právo dostat se na chodník nebo na úřad jako chodící člověk. Nikoho se prosit nechci," dodává Schneider. Gigantický rozsah ostatních přednášek však podle něj neumožňuje věnovat více času této problematice. "Jsme jediní v republice, kdo studenty se základy bezbariérovosti seznámí. Souhlasím s tím, že moje generace architektů to opravdu v krvi nemá. Poslední generace by ale už měla," domnívá se Štípek. S tím souvisí i fakt, že nutnost bezbariérových staveb vymezuje právě vyhláška stavebního zákona. "V Německu nebo ve Švýcarsku taková vyhláška neexistuje. Tam navrhne projektant stavbu přístupnou pro všechny lidi, protože je to logické. U nás proto, že musí," říká Jan Skopec. |
- úterý 14. listopadu 2000