Vozíčkáři: Metropole bez bariér zůstává stále nesplněným snem

Praha - Bariérová hromadná doprava, nerespektování vyhrazených míst na parkování, schody před vstupem do objektů, úzké dveře - to je jen několik nejčastějších bariér, které brání lidem žijícím na vozíku ve volném pohybu po městě. Praha tak zůstává po deseti letech, které ji dělí od komunistického odsouvání vozíčkářů na okraj města a společnosti, metropolí bariér. "Nechceme si jen stěžovat, situace se od roku 1989 obrovsky zlepšila," říká Kateřina Kolářová, která v Pražské organizaci vozíčkářů řídí projekt Mapování bezbariérové Prahy. "Proces odstraňování bariér - včetně té zakořeněné představy člověka na vozíku jako nemohoucího a bezmocného - je však velmi pomalý." Architektonické bariéry přitom zasahují také do života všech s obtížemi se pohybujících lidí, seniorů i maminek s kočárky.

HROMADNÁ DOPRAVA STÁLE PROBLÉMEM

Podle Kolářové je pražským problémem číslo jedna veřejná hromadná doprava. Starší typy tramvají či autobusů s vysokými schody jako by pro vozíčkáře neexistovaly. Do nízkopodlažních autobusů se dostanou jen s pomocí druhého člověka. Z padesáti stanic metra je jich zcela bezbariérových celkem čtrnáct, většinou jsou to konečné na nedávno dokončených trasách.

Do dalších sedmi stanic se cestující na vozíku dostane technickými výtahy metra, k jejichž obsluze však potřebuje asistenta. "Cestovat nákladními výtahy znamená nejprve čekat, až asistent doběhne pro klíče a dopraví mě k vlaku, a pak zase čekat, až klíče vrátí," vysvětluje vozíčkářka Alena Kalusová. "Když spěchám, nechám se raději i s vozíkem ze schodů vytáhnout ručně," dodává.

Pro zdravotně postižené tak zůstávají uzavřeny například stanice Můstek, Muzeum, Náměstí Republiky (ačkoli sem míří obě speciální autobusové linky pro vozíčkáře z bezbariérových bytových objektů), I. P. Pavlova nebo Národní třída. Bariérové jsou i všechny přestupy, neboť cestovat vozíkem na eskalátorech přepravní řád zakazuje.

Vybudovat bezbariérové přístupy v nejstarších částech metra je podle mluvčí Dopravního podniku Blaženy Jůzové technicky a finančně velmi náročné. "Máme již vypracovanou studii, jak tyto stanice zpřístupnit, přesný časový horizont úprav se však nedá určit," konstatuje Jůzová.

V příštím roce zatím připravuje Dopravní podnik vybudování bezbariérového přístupu do stanic Vltavská a Chodov. "Samostatně cestovat můžete leda tak z konečné na konečnou," shrnuje Romana Hrůzová z Pražské organizace vozíčkářů. Podle ní vozíčkář nemůže vždy cestovat s doprovodem nebo nemá právě náladu - jako občan druhé kategorie - prosit o pomoc kolemjdoucí.

NEDOSTATEK PARKOVACÍCH MÍST

V centru Prahy může osoba se zdravotním postižením zaparkovat na vyhrazených místech v padesáti ulicích. Podle vyhlášky magistrátu je také každý zřizovatel nového parkoviště povinen vyčlenit nejméně jedno místo pro invalidu.

"Parkovacích míst je pořád málo a často na nich stojí auto bez označení postiženého," popisuje svoji zkušenost Kalusová a dodává: "Snad ještě více k vzteku ale je, když řidič zaparkuje tak blízko, že se z vozu nedostanete." Bezbariérová veřejná doprava a vyhrazená parkovací místa jsou však nejen otázkou svobodného pohybu vozíčkářů. Zdravotně postižený, který se nemůže dostat do práce, zaměstnání nezíská.

"Mezi postiženými, kteří jsou schopni pracovat, je 25 až 30% nezaměstnaných. Často nepracují jen kvůli tomu, že se zkrátka do práce nedostanou," tvrdí Jan Skopec z odboru územního plánování ministerstva pro místní rozvoj.

BARIÉRY PŘI VSTUPU DO OBJEKTŮ

Dalším úskalím, které zdravotně postiženým znemožňuje samostatný pohyb po městě, jsou bariéry při vstupu do obchodů, úřadů, bank a kulturních a restauračních zařízení.

Na budovy postavené a zrekonstruované po roce 1994, jež slouží veřejnosti, se vztahuje vyhláška stavebního zákona předepisující uzpůsobit takový objekt potřebám osob se sníženou pohyblivostí (také lidem se sluchovou vadou a nevidomým).

"U staveb zkolaudovaných před rokem 1994 nelze vyhlášku uplatňovat zpětně jen v rámci probíhajících oprav," říká Ladislav Strach, pracovník konzultačního střediska Sdružení pro životní prostředí zdravotně postižených v České republice. "U těchto staveb zákon pouze ukládá povinnost zabezpečit obsluhu postiženým," tvrdí Strach.

"Ukažte, kde je schod? Nikdy jsem si ho nevšiml," reaguje ředitel IPB banky v Revoluční ulici Jiří Rudolf na dotaz, proč nízký schod, který je však - zvláště pro pro mechanický vozík - nepřekonatelnou překážkou, neupraví nájezdem. "Dejte mi šest týdnů, schod odstraním," slibuje Rudolf.

Spolu s architektonickými bariérami lidem žijícím na vozíku komplikuje život neinformovanost a vžitá představa vozíčkáře - chudáka odkázaného na pomoc druhých.

Toto vnímání podporuje i běžná praxe, jak bariérový objekt tzv. zpřístupnit: zvonkem, jímž si teprve vozíčkář dovolá pomoci (ČSOB v ulici Milady Horákové), umístěním plošiny, která je však zamčená a pro klíče je třeba někoho - chodícího - poslat (Obvodní úřad městské části Praha 11), případně - úplně nejsnazší cesta - pověřit například pracovníka bezpečnostní služby, aby postiženému pomohl (AB Centrum módy v Lublaňské ulici).

Pro vozíčkáře se tím však bariéra neodstraní. "Nejsem žádný chudák upoutaný na vozík," tvrdí někdejší profesionální jezdec n a snowboardu Marek Schneider. "Když jsou dveře dostatečně široké a nebrání mi schody, můžu dělat všechno, kdy chci a jak chci." Podle něj jsou architektonické bariéry diskriminací. "Já mám přece úplně stejné právo dostat se na chodník nebo na úřad jako chodící člověk. Nikoho se prosit nechci," dodává Schneider.

BEZBARIÉROVOST BY MĚL MÍT ARCHITEKT V KRVI

Bezbariérovost by měla být základem každé stavby, shodují se architekti. Přesto se o ní studenti architektury ČVUT dozvědí ve dvou dvouhodinových přednáškách za celou dobu studia. "Uznávám, že je to málo," souhlasí Jan Štípek, vedoucí Ústavu nauky o budovách ČVUT.

Gigantický rozsah ostatních přednášek však podle něj neumožňuje věnovat více času této problematice. "Jsme jediní v republice, kdo studenty se základy bezbariérovosti seznámí. Souhlasím s tím, že moje generace architektů to opravdu v krvi nemá. Poslední generace by ale už měla," domnívá se Štípek.

S tím souvisí i fakt, že nutnost bezbariérových staveb vymezuje právě vyhláška stavebního zákona. "V Německu nebo ve Švýcarsku taková vyhláška neexistuje. Tam navrhne projektant stavbu přístupnou pro všechny lidi, protože je to logické. U nás proto, že musí," říká Jan Skopec.

Pobočka ČSOB: přístupu do pobočky ČSOB v ulici Milady Horákové brání schod. Vchod bez bariér se plánuje teprve s celkovou úpravou chodníku. Vozíčkář se pomoci dovolá prostřednictvím zvonku - ten není označen.

KFC, Vodičkova ulice: V této provozovně KFC ve Vodičkově ulici nebylo možné - ze statických důvodů - vybudovat výtah. Kvůli schodům vedoucím k toaletám tak podnik zůstává pro vozíčkáře nepřístupný. "Máte pravdu, že jít do fronty a požádat tam o pomoc obsluhu není pro vozíčkáře zrovna příjemné," říká jednatel společnosti Zdeněk Šťástka. Vedení firmy slíbilo v nejbližší době vybavit přístup k toaletám zvonkem, který by pomoc vozíčkáři přivolal.

BEZBARIÉROVÁ VYHLÁŠKA

Vyhláška č. 174/1994 Sb. (tzv. bezbariérová) stanoví obecné technické požadavky na stavby určené pro užívání veřejnosti. Předepisuje, že přístup staveb určených k užívání veřejností musí být umožněn alespoň jedním bezbariérovým vstupem, pouze výjimečně rampou. Na vyhrazené parkovací plochy musí být zajištěn bezbariérový přístup z komunikace pro pěší, rozdíl mezi přechodem a vodorovnou vnitřní komunikací nesmí přesahovat 2 cm, v hledištích musí být nejméně dvě místa pro umístění vozíků, alespoň jedna kabina veřejného hygienického zařízení musí být uzpůsobena pro vozíčkáře.