Výsledek byl ale uspokojivý. Václav Havel se zhostil své opakované role se ctí i přes únavu v závěru.
A Václav Klaus přes některé chybné zahraničněpolitické postoje jde v jeho stopách.
Jiné argumenty, proč volit nadále prezidenta, však zákonodárci nemají. Proč?
1. Drtivá většina veřejnosti si přeje přímou volbu. 2. Český prezident má vysokou neformální autoritu, ale malé až nepatrné formální pravomoci. Přímá volba by tyto nůžky zúžila, neboť by dala hlavě státu přímý mandát.
3. Parlamentní výběr vede k tomu, že se nejvyšší funkce stává předmětem politických obchodů a vyvažování. Něco takového je možné, pokud prezidenturu chápeme jako v Německu nebo v Izraeli, tedy jako úřad čistě titulární.
České masarykovské pojetí se tomu vzpírá, byť i Masaryk byl volen takto poněkud nedůstojně. Poslanci si odmítají zrušit doživotní imunitu a složitý systém prebend. To si zaslouží jednoznačné odsouzení. Pokud odmítají přímou volbu prezidenta, je věc o něco komplikovanější.
Je nutné, aby se dvě třetiny shodly na nějakých pravidlech hry. A každá strana má jiné představy. Až potud je to v pořádku.
V nepořádku však je to, že všechny odvozují své požadavky nikoliv z vizí o tom, jak by měla fungovat demokracie, ale ze svých okamžitých zájmů.
ODS chce volby střižené pro Klause, ČSSD proti Klausovi, komunisté je nechtějí vůbec, neboť jim z nich nic nekyne. Ani křesťanští demokraté a unionisté je neprosazují z čisté lásky, ale především proto, aby se zalíbili národu. Nemohou také nic ztratit.
Parlament nemá chuť měnit pravidla hry. Spíše než chvályhodný konzervatismus v tom však spatřujme sobecké zájmy a neúctu k vůli občanů.
