Hra s kouřem a zrcadly: právě tak se jeví současná předvolební kampaň v Itálii, a to jak Italům, tak i okolnímu světu. Na tom samozřejmě není nic nového: politická dynamika Itálie vždy vyváděla z míry její účastníky i pozorovatele.
Jednou z věcí, které se tentokrát zdají jisté, je však pravděpodobný výsledek. Vůdce pravicové aliance Silvio Berlusconi potřetí ve volbách zvítězí (kromě toho také dvakrát prohrál), přičemž u voleb do Senátu se očekává pat. V takovém případě by se Berlusconiho síly mohly spojit se středovou Katolickou stranou Piera Ferdinanda Casiniho, případně pracovat na vytvoření koalice s jejich středolevým protivníkem, Demokratickou stranou vedenou Walterem Veltronim.
Uvědomělý Berlusconi
Tato kdysi nemyslitelná druhá varianta je možná, poněvadž Berlusconi nevede tak plamennou předvolební kampaň jako v minulosti. Ostrý tón a zarputilá stranickost uplynulých 13 let byly odloženy stranou. Zdá se, že si Berlusconi plně uvědomuje obtíže spojené s vládnutím Itálii.
Je to potřeba. Vzhledem k veřejnému dluhu, jehož výše má v roce 2009 dosáhnout odhadovaných 102 procenta HDP, rostoucí inflaci a růstu o pouhých 0,2 procenta se budou předvolební sliby jen těžko splňovat. Bortící se veřejná infrastruktura a neschopnost přilákat zahraniční kapitál hospodářské vyhlídky ještě zhoršily.
Státem vlastněné společnosti Telecom, Autostrade a Alitalia byly navíc předmětem nesmírně intervencionistické politiky odstupující vlády Romana Prodiho, avšak výměnou za to nemají mnoho co nabídnout. Plány na vybudování vysokorychlostní železnice spojující Itálii se severní Evropou dál narážejí na průtahy a krize kolem odvozu odpadků v Neapoli zůstává nevyřešená, což ohrožuje mezinárodní reputaci jednoho z nejslavnějších italských výrobků, totiž mozzarelly.
Ztrácí Itálie vliv?
Vzhledem k tomu, že globální finanční trhy prodělávají krizi a evropská ekonomika měkne, budou se výzvy pro novou italskou vládu pouze prohlubovat. Rovněž vedení zahraniční politiky se může ukázat jako obtížné. V důsledku novopečeného aktivismu Francie a Velké Británie, jakož i obnovené role Německa coby ústředního protagonisty v záležitostech EU, čelí Itálie hrozbě ještě větší marginalizace svého vlivu.
Vrátí-li se Berlusconi do funkce premiéra, bude znovu usilovat o úzkou spolupráci se Spojenými státy, což je cesta, po které se nyní vydali rovněž francouzský prezident Nicolas Sarkozy a britský premiér Gordon Brown. Uspěje-li, vytvoří se cosi jako šestistranná "kontaktní skupina" (Francie, Velká Británie, Německo, Španělsko, Polsko a Itálie), která bude určovat vztahy Evropské unie s USA. Takové vedení bude zapotřebí, protože bez ohledu na to, kdo v amerických prezidentských volbách zvítězí, bude příští americká administrativa bezpochyby žádat větší účast EU na řešení mezinárodních konfliktů.
Itálie však na rozdíl od Francie není v situaci, kdy by mohla vyměnit krásu Sarkozyho nové manželky Carly Bruniové za skutečnou prestiž. Aby tuto prestiž získala, musí se prosazovat v roli motoru seriózní evropské reformy, aniž přitom zanedbá debatu o podílu členských zemí na ekonomických rozhodnutích EU. Zde by se Itálie mohla připojit k nacionálněji zaměřeným hospodářským politikám, které dnes ke škodě bruselských technokratů EU uskutečňují Francie a Velká Británie.
Skutečný vládce nad Itálií
Věcí, která se v souvislosti s nadcházejícími volbami jeví jako jistá, je předpoklad, že nenastanou-li na poslední chvíli nějaká překvapení, miliardář Berlusconi znovu získá kontrolu nad italskou politikou. Právě on byl v uplynulých 13 letech skutečným vládcem nad Itálií. Jeho strana Forza Italia, která se zrodila jako "umělá strana", aby po vnitřním rozpadu křesťanských demokratů v roce 1994 sjednotila paletu různých politických sil, se projevila jako hnutí s velmi důmyslnou strukturou a se silným a stabilním konsensem členské základny v otázce své ústřední doktríny.
V těchto volbách se Berlusconi rozhodl otevřít dveře pravicové Národní alianci Gianfranka Finiho, s níž založil nové uskupení Lid svobody – jedinou stranu spojenou s Ligou severu Umberta Bossiho –, a to ve snaze zajistit vládě podporu ještě silnější a soudržnější hlavní strany. Katolíci ze Svazu křesťanských a centristických demokratů a postfašistická pravice Franceska Storaceho z koalice vystoupili.
Podobné rozhodnutí učinil na levici Veltroni, jehož Demokratická strana je nyní spolčená se stranou Itálie hodnot Antonia Di Pietra. Koalici, kterou založil Prodi, aby získal parlamentní většinu, již opustili komunistická strana a socialisté.
Cílem tohoto přeskupení sil bylo vytvoření stabilnějších velkých stran, avšak pravděpodobné jsou také další změny. Silné panevropské středopravé a středolevé politické strany spolu zřejmě budou soupeřit i ve volbách do Evropského parlamentu na jaře 2009. V době, kdy Evropa prosazuje reformy, otázka pro Itálii zní, zda kouř a zrcadla jsou to jediné, co může její politika nabídnout.
© Project Syndicate, 2008.
. AutorPaolo Messa, bývalý mluvčí Svazu křesťanských a centristických demokratů a komunikační poradce italského premiéra, je zakladatelem časopisu Formiche (www.formiche.net). |
