"Bez tebe se to zítra neobejde!" tvrdí heslo na samolepce. Mnoho Francouzů si myslí pravý opak.
Snad nejživější zájem o volby projevují ti, kterých by se mnozí bílí Francouzi nejraději zbavili: imigranti.
Čtyřiačtyřicetiletý Abdelghani Remache, který se do Paříže přistěhoval z Alžírska před pěti lety a provozuje na Montmartru internetovou kavárnu, se s nadšením pouští do politologického rozboru šancí prezidentských soupeřů a vysvětlování, proč preferuje Sarkozyho.
Jeden z arabských zákazníků zaslechne, že je řeč o politice, a začne provolávat: "Ať žije levice! Ať žije Francie!"
Aspoň někdo francouzskou politikou žije. Rodilí Galové, kteří kolem vesměs roztrhaných či počmáraných plakátů kandidátů přecházejí bez sebemenšího zájmu, jakoby měli na téma voleb alergii.
Více než rok trvající debaty o tom, kdo nahradí na prezidentském postu Jacquesa Chiraka, je uvedly do stavu naprosté lhostejnosti. "Vy se ptáte na volby? Ale to je přeci hrozná nuda," diví se otázce prodavačka mobilů Claire.
Podobný názor mají spousty dalších lidí, kteří místo voleb raději využijí slunečného počasí a vyrazí na víkend někam na venkov. Ač se všichni hlavní kandidáti prezentují jako změna pro zatuchlé politické poměry v zemi, čtvrtině lidí přijdou všichni stejní a nehodlají si kvůli nim kazit závěr týdne.
Další skupina Francouzů je odhodlána se k nedělním urnám dostavit, ale… Řidič autobusu z Poitiers Thierry Gauthier říká: "Levici jako dřív už volit nechci. Musím se rozhodnout mezi Bayrouem a Sarkozym."
Stejně jako on třetina těch, co se na volby chystají, ani pár hodin před startovním výstřelem pořádně neví, komu dá svůj hlas.
Člověk se až diví, kam se v zemi, která je po desetiletí inspiračním zdrojem demokracie, poděli zodpovědní voliči.
Kandidáti hýří sebevědomím
"Sešli jsme se tady, abychom vyhráli," bouřil před plným kotlem na středečním mítinku v pařížské hale Bercy kandidát centristů Francois Bayrou. Dav navlečený v oranžových tričkách (zglobalizovaná barva, která od ukrajinské revoluce symbolizuje změnu) mu odpovídal skandováním: "Bayrou - prezident".
Centrista je sebevědomý stejně jako jeho tři hlavní soupeři - Royalová, Sarkozy a Le Pen. Dva z nich však v neděli ostrouhají. Kteří to budou, je ve hvězdách. Faktorů ve hře je příliš mnoho. Co (zainteresovaný) Francouz, to názor.
Kolik sebere Royalové procent šest ostatních levicových kandidátů? "Nechápu, proč máme ve Francii dvě trockistické strany," podivuje se nad fragmentizací levice student Romain Hemelka. Její rozdrobenost a hašteřivost stála socialistu Lionela Jospina před pěti lety prezidentství.
Nejsou vysoké preference pro Bayroua jen náhodnou hříčkou ze sondáží, která nemá žádný reálný základ? "Moji kamarádi pod mediální masáží o něm začali přemýšlet, ale po pár týdnech se zase zpět vrátili k své podpoře socialistů. Myslím, že takových lidí bude víc," sděluje svůj poznatek studentka biologie Sophie.
Není Le Pen, pravicový extremista, který se v roce 2002 dostal až do druhého kola, populárnější, než se podle výzkumů zdá? "Francouzi se k němu stydí veřejně přiznat. Nebyl bych překvapen, kdyby prošel do druhého kola," říká Abdelghani Remache.
Jsou socialističtí příznivci defétisté, kteří raději do nadějnějšího finálového souboje pošlou proti Sarkozymu centristu Bayroua než svoji Royalovou? "Ani náhodou," odmítá poraženectví v Poitiers místní volební štáb dotazy novinářů. "Lidé za Royalovou stojí. Postoupí do druhého kola," halekají jeden přes druhého.
Největší naděje na finálovou účast má Sarkozy. Tam ho však může ohrozit jeho neoblíbenost u značné části francouzského obyvatelstva. Dá se očekávat, že mnozí lidé, jejichž oblíbenci sítem prvního kola neprojdou, dají svůj hlas bez přemýšlení v duchu hesla "Všichni, jen ne Sarkozy" soupeři tohoto pravicového politika.
Přestože si 63 procent respondentů výzkumu agentury TNS-SOFRES bez ohledu na své sympatie myslí, že se prezidentem nakonec stane právě kandidát gaullistů, nemá jisté nikdo nic.
