Do světa prorazilo jedno jediné jméno: Karel Gott. "Češi se už asi opravdu zbláznili," posmívaly se německé deníky.
Nezbláznili. Ale od počátku. Ačkoli bylo už dávno zřejmé, že Václav Havel odejde v únoru do prezidentské penze, mluvit o jeho nástupcích se politikům jaksi nechtělo. A tak vše nechali na poslední chvíli.
Padl Motejl i Pithart
První jméno padlo teprve před rokem: "Mohl by to být Otakar Motejl," oznámil tehdejší šéf ČSSD Miloš Zeman.
Sotva si však na Motejla zvykli lidé i politici, Zeman si to rozmyslel: "Jenom ne Motejla, nemá sociální cítění!" vzkázal už coby důchodce z Vysočiny. A pro případ, že by nebyl nikdo jiný, nabídl se ke kandidatuře sám.
Tou dobou navíc Motejla zdecimoval skandál s nepřiznanou dopravní nehodou a "favoritem" se rázem stal Petr Pithart. Ráno 15. ledna při první prezidentské volbě byl v konkurenci s Klausem, Burešem i Kříženeckým považován za jasného vítěze.
O pár hodin později vzaly v první tajné volbě všechny kuloárové informace zasvé.
Země měla rázem jiného favorita: Václava Klause. Dopadl ze všech nejlépe, byť na zvolení to nestačilo.
Do druhého kola se však tentokrát přihlásil i Zeman. A jeho příznivci sebevědomě prohlašovali: Tentokrát už prezident zvolen bude.Nebyl.
Poslanci a senátoři se 24. ledna znovu sešli na Hradě jen proto, aby nikoho nevybrali. Kartami protentokrát zamíchala "outsiderka" Jaroslava Moserová. Oběma rivalům odebrala potřebné hlasy - a zmizela ze scény.
Gott mit uns
V nejednotné vládní koalici (a hlavně nejednotné ČSSD) nastal mezičas zoufalého hledání někoho, kdo zastaví čím dál silnějšího Klause. "Čas tahání králíků z klobouku", říká se takovému období.
Spadli do něj například akademici Helena Illnerová, Ivan Wilhelm či Pavel Klener. Skutečná zábava však začala až o pár dnů později, kdy skupina rockerů vstoupila na scénu s akcí "Karel Gott prezidentem - Bůh s námi".
A ještě veseleji bylo, když původní recesi (jež měla vyprovokovat parlament, aby konečně zvolil Václava Klause) vzal zpěvák vážně a začal poskytovat rozhovory.
Sokol a Spejbl
Z akademiků mezitím - logicky nezbyl mezi kandidáty ani jeden. Vládní koalice bezmocně sáhla po vysokoškolském profesorovi a exministru školství Janu Sokolovi.
A co na to veřejnost? Reagovala po svém: v domácnostech se o kandidátech diskutuje při rodinných večeřích (boduje třeba Eben, Svěrák a taky Werich, kdyby žil), v e-mailech ožil dokonce i Spejbl.
"Byl by přijatelný napříč politickým spektrem, není ženatý, a tudíž zemi nehrozí žádná první dáma. I to, že je dřevěný, může být výhodou: je skladný v letadle, nestárne a neonemocní, po odchodu do důchodu nebude žádat žádnou doživotní rentu a hlavně je dobře řiditelný," píše ironicky Jana Hrdá z Pražské organizace vozíčkářů.
Jen klasické vtipy chybějí, ač při jiných vypjatých příležitostech vznikají do druhého dne. Jako by k pobavení stačilo to, co politici nabízejí sami.
