Politické strany se už tradičně pasují do role, v níž jsou jako jediné povolané zastupovat vůli občana. Takové tvrzení je ale jen jednou stranou mince. Pravdou také je, že v našich podmínkách zdaleka nereprezentují všechny občany, ale "jen" ty, kteří chodí k volbám. Jejich vlastní členové tvoří pouhé zlomky procent populace.
Straníků je málo, protože členství v politických stranách odrazuje. Strany je natolik zprofanovaly svým jednáním, že odrazují občany nejen od členství, ale také od volební účasti. Přičteme-li k tomu obrovské finanční zvýhodnění pro parlamentní strany na jedné straně a na druhé straně restrikce pro nové zájemce o vstup do politiky, dostaneme výsledný obraz naší ztuhlé politické scény. Pružnější je jen na lokální úrovni, kde nejsou finanční nároky tak velké.
Vedení politických stran nepřipomínají lidové zástupce, ale semknutá bratrstva. Náš model zastupitelské demokracie je tak předimenzovaný, že se prostě pro každého trochu významného straníka nějaká funkce najde. Například ODS se staví do role lídra celého národa a přitom má samotná jen osmnáct tisíc členů (skautů je dvakrát tolik). Porovnáme-li toto číslo s počtem obcí (přes šest tisíc) je jasné, co tím myslíme. US-DEU, která je v hlasováních parlamentu o důležitých zákonech jazýčkem na vahách, má pouhé tři tisíce členů. Jen pro srovnání - politické strany po válce měly dva a půl milionu členů.
Největší stranické sekretariáty si dokonce osobují právo měnit podle svých potřeb Ústavu. Naposledy to předvedly veřejnosti strany opoziční smlouvy s volebním zákonem. Naštěstí jim v tom tehdy zabránil nestranický prezident Václav Havel a jím vybraní ústavní soudci. Nikdo z nich nehájil konkrétní stranický zájem. Oprávněně se v těchto souvislostech mluvilo o třetím mocenském centru Hradu a Ústavního soudu. Nadstranická osoba prezidenta moc vlády a parlamentu vyvažuje. Proto je dosazení stranického prezidenta pro strany tak důležitá. Dnešní vládní koalice sice slibovala přímou volbu, ale po skončení voleb otočila a už o ní nemá zájem. Opoziční ODS naopak přišla s návrhem přímé volby pět minut po dvanácté, ale pro jistotu s jiným způsobem, než jak přímou volbu znají občané při výběru senátorů.
Volby stranického prezidenta jsou téměř jistou věcí. Při těchto slovech by nám mělo mrazit v zádech. Pár tisíc straníků (a ještě méně ve stranických sekretariátech) bude od té chvíle hýbat čím dál více celým státním aparátem. Odtud jsou už krůček od jejich vysněného cíle. Úplného ovládnutí státu a změn Ústavy podle jejich okamžitých potřeb.
Pokud strany zvolí superstranického bosse Zemana či Klause, bude to ta nejhorší zpráva pro občany od doby, kdy některé parlamentní strany neomaleně prosazovaly změnu volebního zákona. Kvalita české demokracie, se stranickým prezidentem v čele, bude dlouhodobě klesat.
Straníků je málo, protože členství v politických stranách odrazuje. Strany je natolik zprofanovaly svým jednáním, že odrazují občany nejen od členství, ale také od volební účasti. Přičteme-li k tomu obrovské finanční zvýhodnění pro parlamentní strany na jedné straně a na druhé straně restrikce pro nové zájemce o vstup do politiky, dostaneme výsledný obraz naší ztuhlé politické scény. Pružnější je jen na lokální úrovni, kde nejsou finanční nároky tak velké.
Vedení politických stran nepřipomínají lidové zástupce, ale semknutá bratrstva. Náš model zastupitelské demokracie je tak předimenzovaný, že se prostě pro každého trochu významného straníka nějaká funkce najde. Například ODS se staví do role lídra celého národa a přitom má samotná jen osmnáct tisíc členů (skautů je dvakrát tolik). Porovnáme-li toto číslo s počtem obcí (přes šest tisíc) je jasné, co tím myslíme. US-DEU, která je v hlasováních parlamentu o důležitých zákonech jazýčkem na vahách, má pouhé tři tisíce členů. Jen pro srovnání - politické strany po válce měly dva a půl milionu členů.
Největší stranické sekretariáty si dokonce osobují právo měnit podle svých potřeb Ústavu. Naposledy to předvedly veřejnosti strany opoziční smlouvy s volebním zákonem. Naštěstí jim v tom tehdy zabránil nestranický prezident Václav Havel a jím vybraní ústavní soudci. Nikdo z nich nehájil konkrétní stranický zájem. Oprávněně se v těchto souvislostech mluvilo o třetím mocenském centru Hradu a Ústavního soudu. Nadstranická osoba prezidenta moc vlády a parlamentu vyvažuje. Proto je dosazení stranického prezidenta pro strany tak důležitá. Dnešní vládní koalice sice slibovala přímou volbu, ale po skončení voleb otočila a už o ní nemá zájem. Opoziční ODS naopak přišla s návrhem přímé volby pět minut po dvanácté, ale pro jistotu s jiným způsobem, než jak přímou volbu znají občané při výběru senátorů.
Volby stranického prezidenta jsou téměř jistou věcí. Při těchto slovech by nám mělo mrazit v zádech. Pár tisíc straníků (a ještě méně ve stranických sekretariátech) bude od té chvíle hýbat čím dál více celým státním aparátem. Odtud jsou už krůček od jejich vysněného cíle. Úplného ovládnutí státu a změn Ústavy podle jejich okamžitých potřeb.
Pokud strany zvolí superstranického bosse Zemana či Klause, bude to ta nejhorší zpráva pro občany od doby, kdy některé parlamentní strany neomaleně prosazovaly změnu volebního zákona. Kvalita české demokracie, se stranickým prezidentem v čele, bude dlouhodobě klesat.
