Travnatá prostranství kolem obřího památníku druhé světové války v Hrabyni zaplňují do posledního místa stovky automobilů. - více o přísaze zde
"Synovu přísahu si nemůžeme nechat ujít," říkají manželé Machovi. Přijeli stovky kilometrů s celou početnou rodinou z Trutnova. "Docela na vojnu chtěl," přemítá sestra mladíka, který za několik minut napochoduje spolu s dalšími 180 mladíky na betonové prostranství a před zraky několika set slíbí oddanost zemi.
Jen na devět měsíců. Od příštího roku povinná vojenská služba končí a armáda se bude spoléhat jen na profesionály. "Mám zvláštní pocit. Ne, že bych se na vojnu zrovna těšil, ale za ten měsíc od narukování je to docela pohoda," tvrdí Karel Ludvík ze Znojma. V civilu je číšník.
Se skupinkou mladíků v uniformách nervózně přešlapuje. "Jsme vyučení kuchaři, takže vaříme profíkům," konstatuje smířeně Mojmír Altmann z Teplic. Že musel narukovat jako jeden z posledních záklaďáků, když mnoho jeho vrstevníků se vojně "úspěšně" vyhnulo, vůbec nelituje. "Jsme asi poslední chlapi," usmívá se. Zatím slouží v nedaleké Opavě ve výcvikovém středisku logistiky.
Jeho slova ale přerušuje přísný hlas velitele. Je čas, za chvíli je nástup.
Náčelník štábu opavské posádky, podplukovník Radim Řehulka přiznává, že poslední přísaha vojáků základní služby v Hrabyni na něj působí trochu nostalgicky. "Lidé uslyší to sborové 'tak přísaháme' už jen od profesionálů," říká.
Zároveň uznale dodává, že je s posledními záklaďáky ve výcviku zatím nadmíru spokojený. "Žádné problémy. Kdyby chtěli, mohli se vojně vyhnout. Nechci si moc fandit, ale vypadá to, že narukovat chtěli."
Na betonovou plochu přichází skupinka asi deseti mladíků v barevných zástěrách a v kuchařských čepicích. Hrají na trubku a nad hlavami mávají transparenty se jménem kamaráda, který musel na vojnu. "Jsme tu za Petrem, naším kamarádem, abychom ho podpořili v té válce. Podíváme se jak ten náš spolubojovník a soused tady funguje," hlasitě povykuje Radim Ondruška z Beňova u Přerova.
Na otázku, jestli on na vojně byl, jen mávne rukou. Všechno podle něj fungovalo jinak a dnešní nováčci se prakticky nic nenaučí. "Už nic nezažije," kroutí hlavou, když jeho partu přichází důstojník napomenout, aby "hlavně nekřičeli při hymně a při projevech" představitelů generálního štábu.
Po přísaze se čerství vojáci rozprchnou k autům rodičům. Mají volno. Na základny se vrátí až po víkendu. "Nejsmutnější přísaha za poslední roky," konstatuje u piva jeden z hostů v nedaleké hospodě. Profesionální armádu vítá, jen si prý na každoroční mumraj ve vesnici už zvykl.
Připravujeme fotogalerii...
