"Jak bych to jen řekl," přemítá policista. A pak našel vhodné slovo: "Drsné."
Minulý týden bylo kvůli hradní šikaně podáno trestní oznámení na deset osob, jimž hrozí tresty odnětí svobody až od tří do osmi let. S vědomím prezidenta Havla byl již také odvolán jeden důstojník Hradní stráže.
Zkrátili mi život o roky
Ve dne cínoví vojáčci, v noci živé hadry na podlahu, otloukánci a striptéři z donucení - to je život nováčků u Hradní stráže. Alespoň Pavel Šoffa, který nastoupil k této elitní jednotce 3. července, kvůli mazácké šikaně po čtrnácti dnech dezertoval.
"Už jsem ten mazácký teror nemohl vydržet," vysvětluje důvody svého útěku Šoffa, nyní vojín v záloze. Lékařská posudková komise mu kvůli prožitému psychickému traumatu odložila vojenskou službu o dva roky.
Bezprostředně před útěkem byl vojín Šoffa s ostatními nováčky donucen tancovat na "diskotéce".
Mazáci v kruhu hleděli na nováčky svíjející se v rytmu diska, povzbuzovali je a tipovali nejlepšího tanečníka. Šoffa "zvítězil". Donutili ho vyšplhat na dvoumetrovou skříň a pokračovat v tanci. "A do trenek," zazněl rozkaz. "A donaha - striptýz," ozvalo se vzápětí.
"Musel jsem se tedy před pade sáti vojáky svléknout a tancovat. Bylo mi to hrozně trapné. Mazáci mi tleskali a povzbuzovali mě a já měl přitom co dělat, abych z té výšky nespadl a nezlomil si ruku. Dokonce si mě i fotili. Když jsem to po dezerci vyprávěl Vojenské policii, nechtěli mi věřit. Řekl jsem jim tedy o fotkách. Našli je a pak notnou chvíli jen zírali. Vyvedlo je to evidentně z míry," líčí své poslední dny u Hradní stráže Pavel Šoffa. Ještě dnes se mu při pohledu na záběry Hradní stráže v televizi dělá špatně.
"Jen málokdo tuší, kolik se za tou krásnou uniformou vojáka Hradní stráže skrývá utrpení. Lidé se osmadvacátého října na Hradě obdivovali vzorně pochodujícím a pak i přísahajícím vojákům. Nevědí však, že mnozí z nich jsou psychicky na dně. Že jde vlastně o lidské trosky. Já už jsem se alespoň na tu parádu nemohl ani v televizi dívat a z výzvy ministra obrany, že ti vojáci přebírají odpovědnost za obranu státu, jeho svobodu a nezávislost, mi bylo nanic."
Přitom když Pavel Šoffa obdržel na jaře povolávací rozkaz k Hradní stráži, potěšilo ho to. "Vlastně jsem byl na to hrdý." I rodiče prý byli rádi. Říkali synovi: "Elitní jednotka, budeš stát na Pražském hradě, budeš hlídat pana prezidenta."
Život vojáků Hradní stráže má podle Šoffy dvě odlišné tváře: "Ve dne stojíme na stráži, lidé si nás jako cínové vojáčky fotografují, a v noci pak prožíváme peklo. U brány stálo mé druhé já. Jakási bezduchá naleštěná figurka. Prezident Havel, jenž nás občas míjel, neví, co jsme po nocích zažívali - jen bití a ponižování."
"Co si teď myslím o Hradní stráži?" ptá se otec Pavla Šoffy. A sám si odpovídá. "Při pohledu na ty krásné a vypulírované uniformy si až do smrti budu připomínat, že mi tam týrali a zničili syna."
Čtrnáctidenní Šoffovo utrpení, během něhož prý zestárl o deset let, začalo hned první den po příjezdu nováčků na Hrad. Pavel to říká v jediné větě: "Mazáci na nás okamžitě tvrdě najeli."
"Vyšperkovali" podlahu těžko smyvatelnými šmouhami a řekli jim: když to do desíti minut nestihnete, tak si nanosíte deset kýblů vody a vylijete je. "A tak jsme v té historické budově na Hradčanském náměstí deset kýblů na podlahu vylili," říká Pavel Šoffa.
Pak si z něho mazáci udělali utěrku. Pro kontrolu čistoty mu dali na břicho hadr, s nímž se musel plazit pod postelemi. Tento uvítací ceremoniál se konal na všech jednotkách, kam přišli noví vojáci.
"Bylo nás patnáct a dostávali jsme tvrdě do těla," upřesňuje Pavel.
Pak je čekaly záchody a sprchy. Při jejich úklidu svitla nováčkům naděje. "Přišel kapitán a já myslel, že se nás zastane, že mazáky seřve.
Jenomže on se jen rozhlédl a řekl: 'No vidíte, teď je to tady jako zlatý.' Zmocnila se mne strašná beznaděj.
Ten důstojník moc dobře věděl, že není vyhlášen úklid, že máme osobní volno. Že na rajonech kmitají jen nováčci."
Šoffa je přesvědčen, že mnozí důstojníci Hradní stráže o šikanování vědí, tolerují je, a snad jim i vyhovuje. "Vždyť si s mazáky tykají.
Zdraví se s nimi ahoj, vysedávají v kancelářích, popíjejí kafe... Co má potom nováček dělat, jak se má bránit? Dokud tam budou vojáci z povolání, kteří jsou s mazáky jedna ruka, tak se nic nezmění."
NEJVĚTŠÍ TEROR VLÁDNE V LÁNECH
Šikanu srovnává Šoffa s rakovinou, kterou je prolezlá skoro celá Hradní stráž. Nejtvrdší teror však podle něho vládne v prezidentově sídle v lánském zámku. "Na psychiatrii jsem ležel s klukem, který už šikanu - stejně jako já - nevydržel. Na rozdíl ode mne neutekl, ale oznámil veliteli, jak je mazáci po nocích budí a někdy i mlátí."
Vojákovu stížnost vzal důstojník na vědomí a dál ho nechal sloužit mezi mazáky, na něž si nováček stěžoval. "Takže si možná umíte představit, co s ním pak mazáci prováděli. Budili ho ve tři ráno, rozhazovali mu věci, ráno musel stále dokola stlát postele," tvrdí Šoffa.
Ani kvůli krutým zážitkům však Pavel nezatrpkl natolik, aby neviděl, že v Hradní stráži pracují důstojníci, jimž záleží na pověsti této jednotky. "Šikana není úplně všude. Jsou tam i důstojníci, kteří se o vojáky starají. Například na velitelské rotě, která má sídlo v Uršulinkách. Tam se nešikanuje."
Mazácký teror v Hradní stráži pobouřil i některé její důstojníky, přejí si však vzhledem k rozjitřené náladě kolem této jednotky zůstat v anonymitě. "Uráží nás, co se tu děje. Naše jednotka má tisíc chlapů a snad si nemyslíte, že na své povinnosti všichni kašlou? Pravda však je, že někteří důstojníci nemají v armádě, natož tady co pohledávat," řekl důstojník Hradní stráže.
Jeho slovům dává za pravdu otec Pavla Šoffy, když popisuje arogantní jednání velitele roty, který byl s vědomím prezidenta Václava Havla, jehož vojenské kanceláři je stráž podřízena, již odvolán z funkce. "Volal mi, že Pavel utekl. A prý jestli je doma, ať se do čtyřiadvaceti hodin vrátí, že se mu nic nestane. A to bylo vše. Deset dnů nám pak nebyli schopni říci, kde Pavel je, ačkoli se v doprovodu právníka vrátil ten samý den. Ani nedokážu popsat, jaká muka jsme s manželkou prožívali, a jen jsme se dohadovali, zda naše jediné dítě žije, či ne," vzpomíná Šoffa starší.
To, že byl jeho syn až do propuštění do zálohy "uklizen" na psychiatrii, se rodiče dozvěděli jen náhodou od Pavlova kamaráda.
ŘEZÁNÍ ŽILETKOU, STRACH MLUVIT
Nováček nemá v Hradní stráži žádná práva. Nesmí sedět, kouřit, odpočívat, a dokonce ani mluvit. Jediné, co smí, je "kmitat". Přeloženo: dělat až do úmoru i tu nejnesmyslnější práci.
"Kdybychom odporovali, byli bychom biti. Báli jsme se proto mezi sebou mluvit i na ložnici, abychom mazáky nerušili. Jakmile zjistili, že si byť jen šeptáme, okamžitě nás vyhodili, anebo nám vyházeli noční stolek. Stolky a skříňky s osobními věcmi nám vyhazovali celých těch čtrnáct dní, co jsem prožil u Hradní stráže.
Voják bez práv a možnosti se dovolat pomoci je při sprchování pravidelně cejchován bolestivým plácnutím. "Jde o mazáckou vstupenku do sprch. Myli jsme se a každý z nás byl poznamenán temně rudým otiskem dlaně," vysvětluje Šoffa.
A kdy v Pavlovi dozrálo odhodlání, že z Hradní stráže uteče?
"Možná ve chvíli, kdy nás každý den ve tři hodiny ráno budili opilí mazáci vracející se z vycházky. Polili nás kýblem vody. Prý budíček. Určitě však po tom, kdy mě dva mazáci drželi a třetí řezal žiletkou do dlaně jen proto, že mi došly peníze a já jim nemohl koupit cigarety - kouřili jen marlbora."
JSOU MAZÁCI SADISTÉ?
"Ale co vás nemá - jacípak sadisté," říká sarkasticky Pavel. "Jde jen o šest měsíců starší kluky. A ten, co nás nejvíce tyranizoval, si prý jako nováček užil pravé peklo. Vlastně nám to jen vracel. Když toho měli i kluci z mého ročníku dost, zatnuli pokaždé zuby a říkali: Vydržím, ale pak si to na mladých vyberu."
Mazáci dokonce navrhli dvěma vybraným nováčkům, že si s nimi mohou tykat. Ale něco za něco - kluci se museli svléknout a vydržet nářez do vánočky spleteným vojenským páskem. "Stříkala z nich krev, viděl jsem živé maso, ale drželi. Mazáci si při každé ráně ještě povyskočili, aby byl úder co nejtvrdší. Kluci skučeli, ale vykoupili se," popisuje rituál Šoffa.
Půjde Pavel za dva roky, až mu vyprší odklad, na vojnu?
"Vy jste se zbláznil! Udělám vše proto, abych tam už nemusel. Opravdu všechno. Asi požádám o civilní službu - byť je o půl roku delší. Do armády už nikdy."
Když Pavel Šoffa z Hradní stráže odcházel, mazáci na něj mávali: "A pozdravuj na Uršulinkách!" (na jiné jednotce Hradní stráže).
"To jako, že už zařídili, aby mi to tamní mazáci spočítali. Odpověděl jsem, že jdu do civilu. A poprvé jsem viděl, jak těm klukům spadla čelist," líčí svůj poslední zážitek z Hradní stráže vojín v záloze Šoffa.
