Pavel Veselý pracoval v Afghánistánu téměř patnáct měsíců, z afghánské mise se vrátil nedávno. "Stále nevím, co si mám o Afghánistánu myslet, říká Pavel Veselý zemi, v níž je v posledních týdnech stále nebezpečněji.
Za dobu svého působení v Afghánistánu postavil Člověk v tísni přes sedmdesát škol a uspořádal desítky kurzů pro učitele a také pro dívky, jejichž přístup ke vzdělání je tradičně v této zemi velmi omezen.
Na jakém principu pracuje Člověk v tísni v Afghánistánu?
"Mise Člověka v tísni v této zemi je specifická ve srovnání s ostatními humanitárními organizacemi, které tam působí. Naše činnost je přece jen limitována prostředky a zázemím, které je sparťanské proti zaběhnutým organizacím, jako je Červený kříž nebo German AgroAction. Na misi jsme byli čtyři a omezovali jsme se jen na základní přípravu distribuce humanitární pomoci a vyhledávání příjemců této pomoci. Samotnou pomoc už poskytovali naši spolupracovníci z řad místního obyvatelstva. Hlavní myšlenkou naší organizace je vždy zaměstnávat co největší počet místních lidí, předat jim naše "know-how", které by mohli rozvíjet sami, až my odejdeme."
Udržoval Člověk v tísni nějakou spolupráci s vojáky z ISAF a z Enduring Freedom?
"V této chvíli se operace Enduring Freedom přetavuje v jakousi humanitární operaci, která má za cíl odzbrojit místní polní velitele a jejich armády a vnést stabilitu do Afghánistánu. Vojáci pro nás byli takovým štítem, který nám vždycky vycházel vstříc, a tím, že kontrolovali oblasti, v nichž jsme operovali, nám poskytovali ochranu. Naše vztahy byly vždy velmi korektní."
Jak se díváte na současné dění v Afghánistánu?
"Situace tam je trochu zastíněna tím, co se nyní odehrává v Iráku. Lidé v Evropě mají tendenci tyto dvě země směšovat a považovat Američany za okupanty. Ale alespoň v Afghánistánu tomu tak není. Sami Afghánci opravdu chápou Enduring Freedom jako snahu Západu osvobodit je od talibánského jha. Vojáci se nyní snaží stabilizovat regiony, které jsou od Kábulu vzdáleny a v nichž se kábulská jurisdikce prosazuje jen s velkými obtížemi. Afghánci, především z velkých měst, jsou rádi, že tam mezinárodní společenství je. Je pro ně stabilizačním prvkem, který jejich země potřebuje, aby ji dovedlo ke svobodným volbám."
Přesto se tam bezpečnostní situace v posledních dnech výrazně zhoršuje...
"Ale to s tím, co jsem právě řekl, příliš nesouvisí. Je to dáno okolnostmi. V této době se připravují první svobodné volby, a to je samozřejmě nepříjemné pro bývalé polní maršály a bývalé představitele Talibanu, kteří se nechtějí smířit s tím, že by definitivně přišli o moc. Myslím, že to je poslední výkřik jejich odporu před tím, než bude zvolena legitimní afghánská vláda a začne demokratický proces, který většina Afghánců vítá s povděkem a nadějí."
S jakými problémy jste se museli nejvíce potýkat?
"Se zajištěním bezpečnosti, ale to je problém všech humanitárních organizací, které v Afghánistánu působí. I když v případě Člověka v tísni to bylo naléhavější, protože jsme se snažili pokrýt oblasti, kam jiné velké organizace nepřicházely. Takže jsme působili v těch nejzapadlejších oblastech, které byly velmi náročné zvláště na dopravu, protože v Afghánistánu neexistuje téměř žádná infrastruktura. Cestování na misi zabere nejvíce času. My čtyři jsme nebyli ve styku po celé dlouhé měsíce, takže to byl vždycky velký svátek, když jsme se setkali v Kábulu nebo v Mazare Šaríf."
Co jste dělali pro to, abyste snížili riziko vlastního ohrožení?
"Snažili jsme se zajistit bezpečnost tím, čemu říkáme pasivní obrana. Znamená to, že misionáři, kteří s Člověkem v tísni vycestují, žijí s místními spolupracovníky ve velmi skromných poměrech. Hlavní zásada je nedávat na odiv, že jsme přijeli z relativně bohaté země, používat stará auta a začlenit se do místní komunity. V Afghánistánu to jde. Asi největším překvapením pro mě byla až neuvěřitelná pohostinnost Afghánců. Jsou tak pohostinní, že to introvertnějšího Evropana může někdy až rozčilovat. Tam neexistuje, že by vám někdo neposkytl přístřeší, když se někde zatouláte autem nebo na koni. A vždycky je to přístřeší s plnou penzí. Rozdělí se s vámi o to poslední, co mají. Mockrát jsem zažil pocity hanby a výčitek, když jsem věděl, že ta miska s rýží, kterou nás večer pohostili, byla původně určena pro celou početnou rodinu na další den."
Byl nějaký okamžik, kdy jste se opravdu bál?
"Bylo jich víc. V Afghánistánu jsou bezpečné a méně bezpečné zóny. Člověk v tísni má své centrum v Mazare Šaríf, tedy v severní provincii, která je tradičně rozvinutější a méně ortodoxní, než oblasti na jihu kolem Kandaháru, které jsou i v dnešní době považovány za velmi rizikové. Ale spíše než strach o sebe jsme měli strach o naše místní spolupracovníky. Především ti jsou v nebezpečí, protože jsou ortodoxními muslimy označováni za zrádce, kteří se zapůjčili Západu a kolaborují s nevěrci."
