Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Gallipoli bylo koncem australské puberty, v bitvě ztratila tisíce mužů

  11:14aktualizováno  11:14
Je to sto let od chvíle, kdy se před úsvitem 25. dubna 1915 vylodily australské a novozélandské expediční jednotky na tureckém poloostrově Gallipoli. Několikaměsíční krvavá bitva proti Osmanské říši tisíce kilometrů od domova se i přes porážku stala ikonickou událostí, která navždy zformovala národní identitu obou zemí.

Vylodění australských jednotek 25. dubna 1915 na poloostrově Gallipoli | foto: Australian War Memorial

Tady jsme se stali dospělými, tady jsme získali národní identitu, tvrdí sami Australané o událostech před sto lety a 25. dubna si každoročně připomínají takzvaný „ANZAC Day“. Na počest tisíců svých vojáků, kteří v tomto prvním velkém nasazení daleko od domova a kvůli Evropanům padli.

Privilegovaný ANZAC Day

Jako jeden z nejvýznamnějších vzpomínkových dnů má ANZAC Day (poprvé se konal už v roce 1916) jistá privilegia. Pochody válečných veteránů z různých konfliktů i novodobých uniformovaných jednotek živě přenášejí televizní stanice. U válečného památníku (ANZAC Parade) v hlavním městě Austrálie Canbeře se ještě v noci sejdou tisíce lidí, aby čekaly na úsvit. Další tisíce Australanů míří každoročně také do Turecka k památníku a na vojenské hřbitovy rozeseté na poloostrově Gallipoli. Pietní připomínky po celé zemi obvykle střídají společenská setkání veteránů, kde se s oblibou hraje tradiční australská hazardní hra "Two-up", oblíbaná u vojáků v obou světových válkách. Hazard jako takový se smí v zemi provozovat pouze na několika licencovaných místech, pouze na ANZAC Day je dovolen i mimo ně.
Další zajímavostí je, že jestliže 25. duben připadá na neděli, vzpomínkové akce se přesouvají na pondělí. A pokud ANZAC Day připadne na velikonoční pondělí, jako například v roce 2011, velikonoční pondělí musí ustoupit a přesouvá se na úterý.

„Co si z toho může Evropa vzít? Pochopte své zájmy a buďte připraveni je podpořit krví a zlatem. Nikdy nevíte, kdy budete potřebovat pomoc,“ říká David Connery z významného australského think-thanku ASPI.

Austrálie i Nový Zéland se právě této linie drží rovných sto let a neváhají vysílat vojáky na druhý konec planety - od druhé světové války, přes Vietnam a Irák až po současný Afghánistán. Základ takovéto obranné politiky však byl položen právě na nepřístupných svazích poloostrova Gallipoli.

„Nešli jsme po boku USA nebo Británie do každé války, ale pomohli jsme s mnoha. Naší hlavní prioritou je bránit Austrálii,“ konstatuje Connery.

Když vypukla v roce 1914 první světová válka, byla Austrálie pouhým „třináctiletým puberťákem“, který se dychtivě snažil uvést na mapu světa a automaticky se přidala na stranu své „matky“ Británie.

Na sklonku roku Australský a novozélandský armádní sbor (ANZAC) dorazil do Egypta, kde podstoupil čtyřměsíční přípravu u Káhiry před první velkou akcí.

Osm měsíců v zákopech

Spolu s britskými a francouzskými jednotkami pak oddíly ANZAC za úsvitu 25. dubna 1915 zahájily invazi na turecký poloostrov Gallipoli. Cílem akce bylo získat kontrolu nad strategickým průlivem Dardanely a otevřít cestu spojeneckým lodím do Černého moře, obsadit hlavní město Osmanské říše Konstantinopol a zároveň ulevit Rusku od tureckého tlaku na kavkazské frontě.

Egyptský Suez. Vojáci ANZAC se připravují na vylodění na Gallipoli

Egyptský Suez. Vojáci ANZAC se připravují na vylodění na Gallipoli

Hned první jednotky se po vylodění setkaly se zuřivým odporem tureckých obránců. To, co bylo původně naplánováno jako odvážná a rychlá akce, se záhy kvůli špatnému naplánování i velitelským přehmatům proměnilo v nekonečnou a krvavou patovou zákopovou válku, která trvala dlouhých osm měsíců.

Turečtí vojáci měli nad invazními jednotkami převahu, opevnili se na strmých a špatně přístupných hřebenech. Zákopy obou nepřátelských stran byly na mnoha místech jen pár metrů od sebe. Australské a novozélandské jednotky zůstávaly prakticky celou dobu zakopány ve skalnatých svazích na pláží, kde se vylodily.

Postup byl minimální. Zcela zásadní roli při obraně poloostrova sehrál vynikajícími strategickými tahy a do té doby nevídanou taktikou boje pozdější zakladatel moderního Turecka Mustafa Kemal neboli Atatürk.

Operace skončila pro spojence nezdarem a v prosinci 1915 byly jednotky z poloostrova po těžkých ztrátách evakuovány. Kromě 21 tisíc Britů a 10 tisíc Francouzů zde padlo také 8 709 australských a 2 721 novozélandských vojáků. Na druhé straně zahynulo během bojů na 86 tisíc bojovníků Osmanské říše.

Evakuace raněných a nemocných vojáků z Gallipoli

Evakuace raněných a nemocných vojáků z Gallipoli

Nejkrvavější konflikt

Neúspěch v Gallipoli byl na jednu stranu šokem, na druhé jen umocnil veřejný souhlas se vstupem Austrálie do války. V reakci na obrovské počty dobrovolníků, kteří se hlásili do služby, australská imperiální armáda dokonce několikanásobně ztížila fyzické testy pro uchazeče.

Společná australsko-novozélandská expediční armáda byla po Gallipoli reorganizována a rozšířena ze dvou na pět pěších divizí, z nichž všechny byly od března 1916 postupně převeleny na západní frontu do Francie, kde prošly řadou těžkých bitev. Například v červenci u Fromelles, kde padlo během jediného dne 5 533 vojáků ANZAC.

Fotografie

Australští vojáci vedou početnou skupinu tureckých zajatců
Hromada z ostatků tureckých vojáků na Gallipoli
Střelecká příprava posil, které dorazily k 10. praporu ANZAC
Vylodění australských a novozélandských vojáků na pláži poloostrova Gallipoli

Zároveň se australské oddíly zapojily do kampaně na Blízkém východě, kde se podílely na obraně Suezského průplavu a obsazení Sinajského poloostrova. V následujícím roce australská a další spojenecká vojska postupovala do Palestiny a obsadila Gazu a Jeruzalém. V roce 1918 pak Libanon a Sýrii. Až 30. října 1918 Osmanská říše požádala o mír.

Pro Austrálii a Nový Zéland se první světová válka stala nejkrvavějším konfliktem. Z tehdy pětimilionové populace narukovalo na 416 tisíc mužů. Přes 60 tisíc padlo a 156 tisíc bylo zraněno.

Operace na poloostrově Gallipoli to všechno odstartovala a proto je 25. duben považován za jeden z nejvýznamnějších státních svátků Austrálie i Nového Zélandu. Masové pochody i pietní akty mají být vzpomínkou na padlé ve všech konfliktech i mírových operacích, kam země své vojáky vyslala.

Rozhovor s Davidem Connerym z ASPI

Lidé v Melbourne čekají na zprávy z Gallipoli

Lidé v Melbourne čekají na zprávy z Gallipoli

Jeden z předních australských bezpečnostních expertů z významného think-thanku ASPI popisuje v krátkém rozhovoru, že ochota Austrálie vysílat své vojáky daleko mimo domov pramení z koloniálních a obchodních vazeb.

Z Prahy se zdá, že Evropa má tendenci brát podporu svých spojenců jako samozřejmost. Zapojení australských vojáků v obou světových válkách na evropském bojišti je tedy bohužel něco, na co si Evropané málokdy vzpomenou, když se je tyto konflikty zeptáte. Panuje v Austrálii v tomto ohledu také nálada, že Evropa je "zahleděná do sebe" a měla by být pozornější k oblastem za svým obzorem a zvláště k těm, které Evropu podporují?

Je těžké říci, zda Australané vidí po celou dobu Evropu jako jednu entitu - často je to Velká Británie, pak hlavní "západoevropské" země, a potom možná EU plus další. Je těžké si odsud představit, jak moc je Evropa zaměřena směrem ven. V zásadě ale myslím, že nám evropské země nám věnují náležitou pozornost, když jsme ve styku, a my máme často velmi úzké vztahy a dialog s tradičními partnery, včetně těch, proti kterým jsme bojovali v první i druhé světové válce.

V zásadě evropské vlády jen těžko přesvědčují veřejnost, že je třeba vyslat své vojáky do zahraniční mise - a je ještě obtížnější s tím, v jaké vzdálenosti se mise odehrává, protože jsme historicky bránili jen naše bezprostřední okolí. Naopak, australští vojáci bojovali pouze tisíce kilometrů daleko od své vlasti. Lze se v tomto ohledu z australské historie něco naučit?

Řekl bych, že z historického hlediska, Evropané velmi ochotně bojovali a napadali země daleko od svého území. Ačkoliv během minulého století také Australané a jejich vlády byly velmi svolné vysílat své vojáky bojovat daleko od domova. Nejdřív to bylo v důsledku koloniálních a obchodních vazeb. V druhé světové válce přibyl jistý motiv příbuzenství, ale také protinacistická a protijaponská motivace a přímé ohrožení. Od druhé světové války hrálo silnou roli spojenectví s USA. Většina závazků byla vylíčena a brána jako boj proti komunismu a to minimálně do poloviny Vietnamské války.
Po Vietnamu naše účast na dvacet let utichla, silně jsme podporovali mírové mise OSN a zejména stabilizační operace v blízkosti Austrálie. Ostatní závazky, jako například v Iráku a Afghánistánu byly o vztazích s Aliancí - a tak zde nebyla taková podpora. Aktuální operace proti Islámskému státu je trochu jiná - je silně podporována, ale hlavně kvůli způsobu, jakým se bojuje.

Do jaké míry odráží podpora spojenců a zapojení do vzdálených konfliktů australskou obrannou strategii?

Nešli jsme po boku USA nebo Británie do každé války, ale pomohli jsme s mnoha. Naší hlavní prioritou je bránit  Austrálii, ale předpokládám, že v další Bílé knize (strategické obranné koncepci) to bude více rozlišeno.

Jak vnímá australská veřejnost, že už od první světové války země posílá své vojáky do zahraničních operací? 

Je zajímavé, že v moderní době, je kritika nasazení v operacích mírnější, protože je nasazována profesionální armáda. Zajímavostí je, že například hlavní protiválečný odpor vůči konfliktu ve Vietnamu byl způsoben protesty proti odvodům. Válka v Iráku v roce 2003 veřejnost rozdělila, ale ne natolik, aby došlo ke změně vlády.

Připomínkové akce začaly už v sobotu


Autor: natoaktual.cz


Témata: NATO




Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.