Hospodářství země po povodni navíc připomíná spojené nádoby: letos voda jeho růst zpomalí, příští rok díky rekonstrukcím zase urychlí. Nejsme tedy na tom nijak hrozně.
Zkusme si pro lepší představu ze své výplaty oddělit desátek a přemýšlejme, zda a jak by rodina bez něj přežila. Přežila by. A jak? Odpustila by si ty nejméně nutné nákupy, šetřila by, přehodnotila dosavadní běžnou útratu.
Možná by si i vypůjčila, ale jen tolik, aby z příští řádné výplaty už dluh uměla splácet. Stát i obce se nyní budou (muset) chovat a žít stejně. Návodů, z čeho obnovu země platit, už padla řada. Shodují se v jednom: šok se musí rozložit mezi co nejvíce lidí. Aby tolik nebolel.
Vláda si prozatím vybrala zvýšení daní z benzinu a z cigaret. Přinejmenším požadavek na rozdělení mezi maximum lidí návrh bohatě splňuje. A zvýšení zmíněných daní by nás za pár let tak jako tak čekalo.
Pokračujme v optimismu dále: na rozdíl od povodní před pěti lety bude mít stát k dispozici slušné příjmy z privatizace. Není dnes lepší možnosti, jak je utratit, než za rekonstrukci země. Ministři, hejtmani a starostové rovněž musí provětrat každičký šuplík a šanon. Inventura prospěje hned nadvakrát - zbaví se do budoucna nadbytečných výdajů (existují vždy a všude) a ještě se nějaká koruna vyškrábe pro akutní pomoc postiženým.
Stejnou inventurou by měl projít i přebujelý sociální systém, aby příspěvky dostávali jen opravdu slabí, dnes především ti vyplavení. Pro dietní kúru budeme mít teď víc pochopení, než bychom měli v časech klidných, stojatých. Voda nám tak kromě škod může přinést i prospěch. Pokud její křest přijmeme pokorně a s rozumem.
