Nevěřili byste, kolik vody mohou ušetřit obyčejné mušle. Tyhle jsou ovšem keramické a nenajdete je na pláži, ale na záchodě. Nesplachují, proudí v nich však "věčná“ látka, která ročně ušetří tisíce litrů vody.
Jsou na příhodném místě: mají je k dispozici návštěvníci výstavy Expo 2008 ve španělské Zaragoze, jež má být varováním před nedostatkem vody.
Také Expo je na příhodném místě. Proud řeky Ebro, která odděluje výstaviště od města, je sice nečekaně dravý, ale hned na břehu začíná vyprahlá krajina, která se táhne stovky kilometrů až k pobřeží Středozemního moře. Jestli někde začíná vznikat Velká evropská poušť, je to právě tady.
Je to i předzvěst toho, co čeká velkou část lidstva, pokud si nedá pozor.
Už dnes dopravují pitnou vodu do žíznivé Barcelony obrovské tankery. Vozí se až z francouzského Marseille. Čtete dobře: místo ropy je v nádržích obyčejná voda.
V Zaragoze je voda v obdobích sucha na příděl už více než deset let. Město žízeň vyřešilo jaksi naruby: nepřidává další a další zdroje vody. Snaží se vyjít s tím, co má. Nejdřív to stálo těžké peníze, ale funguje to. "Ročně Zaragoza ušetří 1,2 milionu litrů a má nejnižší spotřebu na hlavu ve Španělsku,“ říká Jorge Iglesias z městské radnice.
Jenže to zdaleka nestačí. Když jedete tři sta kilometrů napříč Španělskem z Madridu do Zaragozy a potom třeba další tři stovky do Barcelony, připadáte si jako na prahu Sahary. Krajina je žlutá a šedá. Jsou vidět opuštěné statky, z nichž sucho vyhnalo rolníky. Zato vidíte hodně pustiny. Tenhle kus Španělska připomíná severní Afriku, ne Evropu.
S vodou se tady rozjel rychle kvetoucí černý trh. Dělají se kvůli ní různé podvody a některé vykuky dostala až za mříže.
Je to jednoduché, vykopete ilegálně studnu a pak prodáváte vodu pod rukou. Zájemci vám utrhnou ruce. Klidně jim účtujete dvakrát tolik, co stojí voda z kohoutku. Už totiž vyčerpali svůj příděl a nemají nárok. Za kapku navíc by museli zaplatit trojnásobek běžné ceny.
Lidé v kravatách na to jdou chytřeji: golfový trávník prohlásí za "zemědělskou plodinu“, velké zahrady u svých vil nebo hotelů osadí několika palmami a přihlásí je na úřadě jako "farmy“. Tím získají vyšší příděly vody na zavlažování. Pak ji výhodně prodají nebo si s ní naplní bazény. Jinde by se to řešilo pokutou, teď je to zločin. V provincii Murcia dokonce hrozili smrtí jednomu novináři, který tyhle podvody odhaloval, jako by šlo o velké mafiánské obchody. Tak je tady voda důležitá. Novináře teď střeží ve dne v noci policie. Jako by voda byla v tomhle kraji skoro nad zlato. A prý to čeká i další země.
Virtuální obchod s vodou
Tankery už vozí vodu i na Kypr a vody je málo i jinde. "V Evropě je dlouhodobým suchem postiženo čtrnáct států a sto milionů lidí,“ řekla mi eurokomisařka Danuta Hübnerová v Zaragoze. "Od roku 1990 se každý rok zdvojnásobuje území zasažené suchem.“
Když se projdete po výstavišti, získáte představu o rozměru krize, kterou si málo uvědomujete, protože pořád není problém roztočit doma kohoutky naplno.
Šest z každých deseti evropských měst nadužívá své zdroje vody. Pětina vody je tak silně znečištěna, že už ji nelze zpracovat na pitnou. Sucha v posledních letech připravila Evropu o stamiliardy eur. Evropané každý den promrhají čtyřicet procent spotřebované vody. Mimochodem Čechům se jen ve vodovodních trubkách ztratí pětina pitné vody.
"Jak se budeme moci dál rozvíjet, když nebudeme mít dost vody?“ říká Hübnerová.
Přitom Evropa je na tom ještě pořád dobře. Jinde jsou na tom hůř a voda se stává jednou z rozhodujících krizí 21. století. Za posledních třicet let se počet lidí na planetě zdvojnásobil, ale spotřeba vody se ztrojnásobila.
Není to proto, že bychom se důkladněji myli. Jak ukazují v pavilonu OSN na zarazogském Expu, tři čtvrtiny vody padnou na zemědělství. Někdy v tom má prsty pokrok: moderní odrůdy obilí potřebují více zavlažovat. Někdy za to ale může lidská rozmařilost: třeba kolem Zaragozy žlutou step místy oživují oázy zelených polí kukuřice, jako by tady řádil Nikita Chruščov. Hezký pohled, ale odborník dostává husí kůži, protože kukuřice je jedna z nejžíznivějších plodin a sem se vůbec nehodí.
A takhle to lidé dělají téměř všude: pěstují jahody, bavlník nebo třtinu, jež potřebují hodně vody, i tam, kde by se dobře cítil jen velbloud.
Pro rozvojové země je to jediná možnost, jak si něco vydělat.
Experti však spočítali, že tenhle export jim obrovsky pouští žilou - když se plodina převede na vodu, jež je potřeba k tomu, aby vyrostla. Ekonomové tomu říkají virtuální obchod s vodou. Autor téhle teorie, profesor John Anthony Allan z londýnské King’s College, za to letos dostal významnou mezinárodní cenu.
Opravdu to jde spočítat: například k výrobě kila pšenice potřebujete 1 300 litrů vody, ale kilový pytlík rýže už přijde na 3 400 litrů, kilo hovězího "stojí“ 15 000 litrů. A nemusíte počítat jen jídlo. Kilogram papíru přijde na čtyřicet litrů, bavlněná košile na 2 500 litrů, prostěradlo a džíny na 10 000 a malé auto na 150 000 litrů vody.
Podle těchto měřítek spotřebují lidé v Asii denně 1 400 litrů, kdežto Evropané a Američané 4 000 litrů. Přesunuje se tak obrovské množství "skryté“ vody: například Británie každý rok ve svém importu (většinou jsou to potraviny) doveze 45 kubických kilometrů vody, z nichž většina pochází z rozvojových, málo úrodných zemí, jež mají potíže s vodou.
To staví do úplně jiného světla oblíbené statistiky, podle nichž Evropané vypadají velmi uvědoměle, protože díky dobré vodovodní síti spotřebují denně jen dvě stě litrů na hlavu, zatímco Američan už spotřebuje třikrát tolik a Asijec klidně ještě dvakrát tolik, ačkoliv třeba ve skutečnosti nemá vůbec vodovod.
Plyne z toho, že bez vody by mnoho rozvojových zemí paradoxně zemřelo spíš hlady než žízní. Voda je pro ně výrobní nástroj. A tak se mluví o válkách o vodu.
Ale můžeme na ně narazit i ve Velké evropské poušti.
Vodní války
Když začaly tankery vozit vodu z Francie do Barcelony, stalo se lokální sucho mezinárodním problémem. A domácím Sarajevem - to když španělská vláda rozhodla vést do města stovky kilometrů dlouhé vodovodní potrubí z řeky Ebro. Vypukly spory mezi vládou a oblastmi, které měly vodu poskytnout, jimž se příznačně říkalo "vodní války“.
Ten termín pochází z amerického Divokého západu, kdy skupiny dobytkářů vedly skutečné války o vodu pro svá stáda. Byl oprášen před patnácti lety, kdy viceprezident Světové banky Ismail Serageldin prohlásil: "V tomto století se válčilo o ropu, v příštím se bude válčit o vodu.“
Říká se, že první válkou o vodu je Dárfúr. Arabským pastevcům ze severu vyschly studny, a tak vtrhli na území černých zemědělců, protože potřebovali pastviny. Možná je to přitažené za vlasy, ale je jisté, že spory o vodu mohou přišlápnout plyn tam, kde panují dlouhodobější spory.
Ve světě je přes dvě stě řek, o něž se dělí více států. A často to mezi nimi kvůli vodě jiskří. Turci mají kvůli přehradě na Eufratu problémy se Sýrií a Irákem (navíc proto, že vodu dovážejí do Izraele), při sporu o Nil mezi čtyřmi zeměmi podél jeho toku se harašilo zbraněmi, na řece Senegal po sobě rovnou stříleli Senegalci s Mauritánci, Čína podvázala ostatním Mekong, Indie odvedla část vody z Gangy do Kalkaty, což zničilo život spoustě Bangladéšanů, kteří prchali za vodou do Indie, ta jim postavila podél hranic plot... Izrael má problémy s Palestinci i kvůli vodě, ve Střední Asii kvůli ní na sebe cení zuby všech pět států. To je jen krátký výběr ze seznamu. A zřejmě bude hůř. Lidí přibývá a klimatické změny nezmizí jen proto, že si to přejeme. "Někdy kolem roku 2030 bude voda stejně drahá jako ropa,“ prohlásila americká hydroložka Joyce Starrová.
To je zrovna teď opravdu děsivá vyhlídka.
