Zatímco na vlny ve vzdálených jižních Čechách se ještě dívali jako na zpravodajství CNN z výbuchu Etny, nedlouho poté se už obyvatelé metropole nevěřícně koukali na vzedmutou Vltavu.
Nejdříve unášela jen prkna, židle, větve a tenisové míčky. Pak najednou s velkým šplouchnutím odnesla i iluze, že se nás, civilizovaných městských lidí, "ochočená" příroda netýká.
Evakuovaní vědí, co to je, prchat za zvuků sirén, opouštět pracně nabytý majetek a spát pod kruhy v tělocvičně. Četní příbuzní měli najednou byty plné evakuantů, jejichž pobyt se nepříjemně protahoval.
Nejdříve to dobré. V nejkritičtějších chvílích ukázali profesionalitu i hrdinství jak ti, od kterých se to očekává, protože to mají v popisu práce, tak dobrovolníci. Zachránci zachraňovali vše od lidí až po knihy a morčata.
Stát i hlavní město dokázaly žít v podmínkách nesčetných improvizací a lid byl trpělivý a solidární. Metro už jezdí, na zábranách proti příští velké vodě, která jistě někdy přijde, se pracuje.
A pak to špatné. Ze zatopených skříní vyplavali kostlivci v neuvěřitelném počtu. Leckde rozhodovali nekompetentní lidé, bájná technika především metro - krachla. Euforicky se slibovalo a pak neplnilo.
Mnozí dodnes normálně nebydlí, některé zničené památky už nikdo nenahradí, četné archivy nedá nikdo dohromady. Všechno zlé je prý k něčemu dobré. Toto úsloví však platí, pokud ono zlé potkalo lidi dobré a připravené.
