"O tom, že po vzpouře popravili nějaké vojáky, se děda nikdy nezmínil. Asi nechtěl vystrašit mou dětskou dušičku nebo chtěl tu hrůzu prostě vymazat z paměti," napadá Janu Mislolerovou při exkurzi po Rumburku s historičkou tamního muzea Ester Sadivovou.
Tváří v tvář místům, kde se vše odehrálo, si věrněji dokázala představit, jak tehdy vyhladovělí a válečnými útrapami zoufalí vojáci vypověděli poslušnost důstojníkům a potažmo císaři pánu.
"Dědeček rukoval jako dobrovolník v 17 letech a dostal se na italskou frontu. Válečné nadšení ho ale rychle přešlo. Vyprávěl, jak všichni měli hrozný hlad, byli nevyspalí a trpěli zimou. Tehdy se stal silným kuřákem, to mu pomáhalo zahnat hlad, zimu i strach. Mám teď 18letého vnuka a představuji si, jak strašné to pro tak mladé chlapce muselo být," přibližuje vnučka válečný osud Karla Trojáka.
Z frontové linie vysvobodila mladého vojáka nákaza břišním tyfem. Léčit ho poslali do Čech, v Rumburku čekal, kdy ho armáda znovu odvelí na bojiště.
Do vzpoury museli i ti, kteří nechtěli
Město se tehdy potýkalo s nedostatkem potravin, přitom muselo živit stovky ubytovaných vojáků. Mezi lidmi vypukly hladové bouře a vojáci měli rozkaz je rozehnat. Už o měsíc později sami vyšli do ulic revoltovat, nechtěli dál nasazovat život na bojišti.
Zakroužkovaný muž u polní kuchyně je Karel Troják nedlouho po vzpouře, zhruba na počátku kariéry v československé armádě na počátku dvacátých let minulého století.
Dne 21. května 1918 několik set vojáků zabralo sklady zbraní, pozatýkalo důstojnictvo a ovládlo město.
"Vždy jsem se ptala, jak to děda prožíval. Říkal, že se necítil jako hrdina, že víceméně jen poslouchal rozkazy. Zdůraznil taky, že mezi vzbouřenci byli i vojáci, kteří se nechtěli připojit, ale museli jít, nebo by je zastřelili," zprostředkovala dědečkovy vzpomínky Jana Mislolerová.
Vzbouřenci chtěli pochodovat na Prahu a celozemskou vzpourou zastavit válku, tak jako se to povedlo bolševikům v Rusku. Došli však jen do Nového Boru, kde rebelii ukončila krátká bitva s povolanými loajálními jednotkami.
Přežil, při zatčení neměl zbraň
Poražení dezertéři zčásti upadli do zajetí a zčásti se rozutekli do okolních lesů. Četnictvo na ně pořádalo doslova hon. Zásluhou historiků se Jana Mislolerová dozvěděla kdy, kde a kdo dopadl jejího dědečka.
"Snažili jsme se najít Karla Trojáka v seznamu zatčených, ale tam nefiguroval. To bylo divné, ale za chvíli jsme zjistili důvod. Četníci jeho jméno zkomolili na Trojan," popsala zádrhel při luštění vzbouřenecké historie Ester Sadivová.
Záznamy dále prozradily, že Troják se svým kamarádem narazili ještě týž den po bitvě v lesích poblíž Nového Boru na četnickou hlídku. Po krátké šarvátce se vzdali. Naštěstí u sebe neměli zbraně, které by jim mohly notně přitížit při určování míry trestu. Za vzpouru totiž hrozí smrt.
Velení armády ale nemohlo popravit všech 580 zatčených. K zastřelení tak bylo odsouzeno 24 osob a u desíti byl rozsudek záhy vykonán. Troják nejvyššímu trestu unikl a skončil s ostatními v žaláři terezínské pevnosti.
Národ je oslavoval, ale důstojníci jimi opovrhovali
Po vzniku republiky 28. října se dočkali vzbouřenci propuštění, národ je oslavoval jako hrdiny a Troják vstoupil do armády coby důstojník. Republika se ale zdráhala uznat vzpouru za odboj proti monarchii a někteří generálové opovrhovali těmi, kteří se do revolty zapojili.
Vnučka Karla Trojáka Jana Mislolerová u modelu sochy vojáka připomínající rumburskou vzpouru.
Stigma vzbouřence poznamenalo i kariéru Karla Trojáka. "Pořád se musel stěhovat, maminka se kvůli tomu narodila na Slovensku. Na čas ho převeleli i na Podkarpatskou Rus, kam se nechodilo právě za odměnu," vypráví Mislolerová.
Troják nicméně sloužil v armádě až do roku 1946. Pak se přestěhoval do Chomutova, kde v roce 1963 zemřel. Vztah k vojsku se v rodině dědil ještě tři generace. Pro armádu pracovala 12 let i Mislolerová.
"Je zajímavé slyšet o osudu konkrétního účastníka vzpoury. Po roce 1989 jsme bohužel ztratili kontakt se všemi jejich potomky, kteří sem dřív jezdili na oslavy. O to je cennější, když se ještě dnes přihlásí někdo další," dodala historička Sadivová.
