Jeden nepůjde na Hrad, aby neztrapňoval první dámu. Ta mu, sama od rány, nechce podat ruku. Křičel vloni jako zupák na jejího manžela. Ten nepřehlédne svátek: prohlásí, že chlapík dole v první řadě natírá socialismus kapitalistickou barvou, ale on nahoře to už prohlédl.
Z první řady se ozve: Jak strašné zneužití svátku ústy Čalfova kamaráda. Pojďme však dál: v šatně už ten třetí řeže druhému do nového kabátu pruhy. Jemu samému ten čtvrtý lije do přezůvek inkoust. Pátý píše druhému anonym: Jsi eunuch, paroháči. Čtvrtý s druhým prořezali třetímu pneumatiku. Třetí říká, když lepí tu pneumatiku, prvnímu: Jsi chřadnoucí monarcha. Ten se filozoficky zasmuší: Jste svět zvláštní nadrzlosti. Nejsou to tak zcela politici.
Spíše baviči. Předstihují se v zábavnosti, zaujmout chtějí vtipem, bonmotem a řízným odkopnutím těch druhých. Spisovatelé legračních esejů. Česká ctižádost: zamyslel jsem se a řekl jsem jim nahlas, jak to je po pravdě. Český nedostatek: tím to končí. Všimněte si - většina politiků ráda v televizi dává na frak zkušeným klaunům. Doma v dílně je to slabší.
Jejich úkolem už není vést, říkat směr a stát si za svou směrnicí. Jejich úkolem je pobavit obhroublostí. Nikdo z nich neřekne: Mám výzvu! Každý raději řekne: V sousední straně ukradli vlnitý plech. A neočistí si boty, dělá šlápoty po koberci. Koberec je však státní, půjčený z fondu. Měřítkem politiky není výzva, nýbrž vlnitý plech.
Možná se význam politiky zmenšuje. Proto tropí tolik hluku. Možná je dnes už nejvyšší možnou ideou politika nechat lidi na pokoji. Věcí, k jejichž spravování politiky potřebujeme, je stále méně. Tak z nouze nabízejí: Nepodáme dámě ruku. Bavíte se? K svátku republiky se taková nabídka zvlášť hodí. Republika už není víc než všichni politici, nýbrž každý politik je víc než celá republika.
