Zaprvé, pro Írán jsou tyto revolty dvousečnou zbraní. Z vypuzení či oslabení prozápadních arabských lídrů a režimů v Egyptě, Jordánsku a Saúdské Arábii sice íránský režim může těžit, ale prvotní povzbuzování demokratických povstání v Tunisku a Egyptě brzy Íránu zhořklo v ústech. Íránští představitelé museli rychle zařadit zpátečku, když se jejich vlastní obyvatelé začali domáhat týchž demokratických práv, což naznačilo, že ve střednědobém a dlouhodobém výhledu by Írán mohl čelit silnějším tlakům na demokratizaci a politickou změnu.
Zadruhé, Izraeli tyto zvraty hrozí rizikem, že zůstane izolovanější. S odchodem Mubáraka Izrael ztratil důležitého regionálního partnera. Vzhledem k vážnému zhoršení vztahů Izraele s Tureckem jej Mubárakův odchod vlastně připravil o dva nejzřetelnější spojence v regionu. Přechodný egyptský vojenský režim se sice zavázal mírovou dohodu z roku 1979 dodržovat, ale nová, demokratičtější vláda by si mohla osvojit jiný přístup.
Zatřetí, tlaky na demokratickou změnu významně upevnily regionální vliv Turecka. Zatímco Spojené státy a Evropská unie zkraje sázely na obě strany, turecký ministerský předseda Recep Tayyip Erdogan se postavil bezvýhradně na stranu demonstrací za demokracii na náměstí Tahrír – čímž posílil prestiž Turecka v řadách demokratické opozice v Egyptě i jinde v regionu.
Specifická rovnováha v Istanbulu
Mnozí Arabové pokládají styl umírněného islámu zastávaný tureckou vládní Stranou spravedlnosti a rozvoje (AKP) za možný vzor pro Střední východ. Stejně na věc začali nahlížet i mnozí Turci. V nedávném interview Erdogan poznamenal, že Turecko by pro státy Středního východu mohlo být „zdrojem inspirace“, protože ukázalo, že islám a demokracie mohou harmonicky koexistovat.
Turecký premiér Recep Tayyip Erdogan (15. ledna 2011)
V regionu zatíženém zkorumpovanými, autokratickými, neschopnými a nevýkonnými vládami má turecký model – s důrazem na sekularismus a demokracii – na první pohled jistou přitažlivost. Historická zkušenost a politický vývoj Turecka se ale od arabských zemí výrazně liší. Tamní model tedy nelze jen tak transplantovat.
Turecký islám je umírněnější a pluralističtější než jinde na Středním východě a Turecko se snaží islám slučovat s pozápadňováním už přinejmenším od vrcholného osmanského období. V tom se Turecko odlišuje od většiny ostatních muslimských zemí na Středním východě a právě to mu umožnilo vyhnout se ostrému názorovému štěpení, rozkolům a násilí, jimiž se politická modernizace vyznačuje jinde v regionu.
Vzestup umírněné formy islámu AKP nastal velkou měrou v reakci na vnitřní faktory, zejména kumulativní účinky několika desetiletí demokratizace a socioekonomické transformace, která v Anatólii zplodila novou podnikatelskou třídu, ekonomicky liberální, leč společensky a politicky konzervativní. Tato třída, jeden z hlavních pilířů voličské podpory AKP, jinde na Středním východě neexistuje.
Turecký prezident Abdullah Gül (vlevo) a íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád (15. února 2011)
Vliv Atatürka zůstává
Turecký model navíc za mnohé vděčí vůdcovství Kemala Atatürka, zakladatele Turecké republiky. Atatürk, přesvědčený zastánce směřování na Západ a politický vizionář, proměnil mnohonárodnostní Osmanskou říši v moderní stát založený na tureckém nacionalismu. Při transformaci Turecka ovšem Atatürk nezačínal úplně od nuly. Proces přibližování Západu a modernizace začal už koncem devatenáctého století za Osmanů, během období tanzimátu. Ač kemalisté usilovali o radikální odstřižení od osmanské minulosti, mezi jejich úsilím přiblížit se Západu a týmiž pokusy na sklonku osmanské éry byly významné prvky kontinuity. Obě snahy byly elitářské a obě vedl stát. Tyto důležité předpoklady na arabském Středním východě neexistují. Většina zemí v regionu postrádá silné nezávislé politické instituce a tradice, na nichž by budovala demokratický politický řád. Chybí jim i živá občanská společnost.
Turci sledují ohňostroj u sochy Mustafy Kemala Atatürka v Ankaře
V posledku tedy arabským zemím schází výhoda turecké tradice umírněného islámu či tradice úspěšného spojování islámu a pozápadňování. Zhroucení starých mocenských struktur v řadě zemí Středního východu bude tudíž patrně provázet značný politický chaos a násilí.
F. Stephen Larrabee, bývalý člen Národní bezpečnostní rady, je mimořádným akademikem pro oblast evropské bezpečnosti v RAND Corporation.
Copyright: Project Syndicate, 2011. Z angličtiny přeložil David Daduč. Titulek a mezititulky jsou redakční.
