Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Masaryk na Dunaji budil respekt. Místo muzejní chlouby skončil jako šrot

  22:20aktualizováno  22:20
Mohou mít i suchozemci válečné námořnictvo? V případě prvorepublikového Československa tomu tak bylo. Země měla parníky, ledoborec i pobřežní dělostřelectvo. Největší vojenské plavidlo nazvané Masaryk sloužilo i ve válce. Do muzea se však nedostalo, svazáci ho rozřezali na šrot.

Loď hlídkovala od roku 1932 až do začátku druhé světové války na Dunaji. Poté ji Německo zabavilo a přejmenovalo na Bechelaren. | foto: Archiv Vojenského historického ústavu a iDNES.cz

Z nejnovější studie Ivo Pejčocha z Vojenského historického ústavu vyplývají zajímavé detaily. "Historie československé válečné flotily je sice součástí našich dějin, až doposud se ji ale věnovaly jen technicky zaměřené publikace či časopisy a to ještě v omezené míře," vysvětluje motivy svého bádání.

První československou vojenskou lodní jednotkou se stal Námořní oddíl, vybudovaný legiemi na Dálném východě. V roce 1918 disponoval ve Vladivostoku parníky Smělčak a Naděžnyj a později i ledoborcem Streljok. Vedle nich disponovali čs. legionáři malými parníky Sibirjak a Feodosia na jezeře Bajkal. Na svých palubách nesly houfnice - 16. srpna 1918 se tyto dva parníky zúčastnily boje s rudými jednotkami, při němž zničily bolševický ledoborec Bajkal.

Sonda do jídelníčku lodníků

Už letmý pohled do jídelníčku, který Ivo Pejčoch našel v archivech, nabourává mýty o zdravé stravě našich předků založené na minimu masa a živočišných tuků. Ke snídani byla zpravidla jen káva. Kaloriemi naopak překypovaly večeře. V jednom měsíci si námořníci mohli k obědu vybrat tyto polévky: fazolovou, bramborovou, rýžovou, zapraženou, flíčkovou a nudlovou. K hlavnímu jídlu se nabízely zásadně jen knedlíky, brambory a makarony. Ochucovalo je vepřové či hovězí s gulášem, hovězí maso s povidly či fazole na kyselo. Třikrát měsíčně bylo i zelí. K večeři pak k černé či bílé kávě si strávníci mohli dát knedlík s povidly, vuřt se zelím a bramborami, buchty s povidly, nudle s mákem, salám, špek či rizoto.

"Historie československého námořnictva se odvíjí ještě z dob Rakouska-Uherska, v jehož maríně měli Češi - zejména na ponorkách - hojné zastoupení," připomíná Pejčoch.

Český původ měl i konstruktér námořních bitevních lodí admirál Markus Popper či kontradmirál Bořivoj Radoň.

Čechy s Moravou patřily navíc k průmyslově nejrozvinutějším a tudíž i nejvzdělanějším zemím habsburského mocnářství a u maríny nemohli sloužit lidé bez technického vzdělání. A už jen na okraj: plzeňská Škodovka patřila k předním výrobcům kanónů na námořní bitevní lodě a křižníky.

Mariňáci v roli pěšáků či pobřežních dělostřelců

Není také příliš známo, že z námořníků právě zaniklé rakousko-uherské maríny byly v krátkém čase postaveny čtyři setniny, nasazené do pozemních bojů na Maďarskem okupovaném jižním Slovensku. Nedávní námořní dělostřelci obsluhovali dvě baterie s protiletadlovými kanóny Škoda vz. 12 ráže 90 mm. Toto pobřežní dělostřelectvo chránilo ústí řeky Ipeľ a Hron před nájezdem maďarských hladinových sil.

Češi, tedy bývalí rakouští mariňáci, byli navíc oblečeni do námořnických stejnokrojů. Při postupu vnitrozemským Slovenskem museli působit přinejmenším exoticky.

Vojenské lodě dnes

Používají se především v zemích s mohutnými toky v nepřístupné či drsné krajině, jako je Rusko, některé africké anebo jihoamerické státy. Plní tam zejména hlídkové a strážní úkoly. Na hladiny slovenských či dokonce českých toků se však s největší pravděpodobností tento druh zbraně už nikdy nevrátí.

Boje na Slovensku byly podle Pejčocha nejdramatičtějším nasazením československých lodních sil v období první republiky. Jejich další působení mělo již mírový charakter. Ještě v roce 1919 plnil oddíl i různé pomocné úkoly. Námořní doplňovací kádr se tak například podílel na ostraze nádraží Praha-Nusle a Praha-Vršovice.

Krátce poté bylo ovšem těleso čs. námořnictva v Litoměřicích a námořní prapor v Bratislavě zrušeny a namísto nich vznikly dva oddíly. Jeden opět na Labi v Litoměřicích, kde se vedla evidence československých námořníků, a druhý na Dunaji v Bratislavě.

Snění Čechů o moři

V prvních měsících a dokonce i letech po vzniku Československa se představa o tom (jak zmiňuje historik Pavel Kosatík v knize České snění), že by Češi mohli mít moře, načas stala i politickým požadavkem, prosazovaným nejvyššími reprezentanty státu. Po roce 1918 nebyl zcela výjimečným názor, že Československo si "své" moře zaslouží i vzhledem k třem stovkám let utrpení pod vládou Habsburků, ale i jako kompenzaci za pomoc československých legií mocnostem Dohody.

Fotogalerie

Veřejnosti nebyl podle Kosatíka neznám názor Masarykův (míněný ovšem jako požadavek etický, nikoliv politický), vyjádřený i v Hovorech s TGM: "Pravda, chybí nám moře, nám chybí vědomí, že na druhé straně je také svět; sedíme jako žáby v rybníce a kuňkáme na sebe."

V počátcích mírové konference proto vedení československé delegace (konkrétně předseda vlády Karel Kramář, ale i ministr zahraničí Edvard Beneš) usilovalo o zajištění československého přístupu k Jadranu ve formě takzvaného koridoru.

S mořem se například v uměleckých kruzích počítalo jaksi předem: malíř Vojtěch Hynais zařadil mezi své návrhy prvních československých známek také motiv lodi plující po širém moři. A jak zmiňuje Pavel Kosatík, ještě v roce 1926 vydal spisovatel Josef Muldner traktát Slovanský přístup k moři, v němž versailleský mír z roku 1919 odsoudil jako mír pro ČSR nespravedlivý. "Jenom moře odchovává velké státy," stěžoval si, "velmoc, která by nehraničila s mořem, není velmocí." Z čehož plyne, že ten kdo nemá moře, úplně samostatným ani být nemůže.

Dnes můžeme jen spekulovat, nakolik se snění Čechů a Slováků o moři promítlo i do budování válečného loďstva a tedy i do stavby největšího vojenského plavidla na území bývalého Československa - na svou dobu mohutné hlídkové lodi President Masaryk, která byla spuštěna na vodu 19. října 1930. Jejího uvedení do provozu o dva roky později se zúčastnilo i mnoho bývalých českých námořníků z dob Rakouska-Uherska.

Kázeň, vlhko a askeze

"Přišlo to poněkud pozdě - v té době bylo už letectvo, které mohlo chránit přístupy po vodních tocích, na velmi slušné úrovni. Naopak v roce 1919 by mělo spuštění Masaryka nesrovnatelně větší význam," konstatuje Ivo Pejčoch.

Pozoruhodné hlášení

Z hlášení čs. námořního doplňovacího kádru nasazeného proti Polákům v bojích na Slovensku v roce 1919:

"10 legionářů polských se usadilo ve vsi Pekelníku. Námořníci, kteří dostali rozkaz Poláky vyhnat, byli přivítáni na okraji obce střelbou ze všech stavení, jíž se účastnilo též místní obyvatelstvo, poštvané proti Čechům pátery Machanem a Sýkorou, kteří slibují lidu hory doly od Poláků. Po přestřelce, při níž ztratili 3 zajatce a 3 mrtvé, Poláci ustoupili. Námořníci vnikli do jistého stavení, odkud na ně bylo stříleno a majitele jeho zatkli. Žena jeho měla na plotně hrnec vařící vody, kterou chtěla vylíti na námořníky. Bylo ji v tom však zabráněno jedním námořníkem, který ji hrnec puškou vyrazil. V nastálé mlze z rozlité vody žena padla nešťastnou náhodou na bajonet a v deseti minutách skonala."

Masaryk však každopádně budil svými rozměry i výzbrojí úctu: délkou 50 m, šestimetrovou šířkou, pohonem dvou parních turbín o výkonu 2 300 koňských sil, rychlostí 31 km/h, výzbrojí čtyř kanónů ráže 66 mm, čtyř kulometů, minami, které mohl klást, ale i posádkou 46 mužů.

Pejčoch vypátral dosud žijící členy posádky dělových člunů. A jejich výpovědi svědčí o mimořádně tvrdém výcviku, zimě a neustálém vlhku. Při odpočinku se nemohli ani pořádně natáhnout. "Na službu ale kupodivu vzpomínali rádi," dodává historik.

Autor mnoha prací o československé lodní plavbě Miroslav Hubert, jenž sloužil v padesátých letech minulého století na dělovém člunu, líčil životní podmínky těmito slovy: "Při delších plavbách jsme spali v kormidelně. Vše bylo prosycené zápachem paliva a mazadel. Jídlo bylo jen studené - nebylo ho kromě motoru na čem ohřát."

Válku přežil, zničili ho až svazáci

Až do nacistické okupace se President Masaryk soustředil na cvičné a hlídkové plavby. Slovensko jako satelit nacistického Německa pak předalo všechna větší vojenská plavidla Říši. Masaryk byl přejmenován na Bechelaren. Už po prvních provozních zkouškách však nacisté rozhodli, že ho zmodernizují - kulomety nahradily rychlopalné kanóny.

Až do roku 1943 Masaryk sloužil jako součást ochrany dunajské říční flotily před útoky jugoslávských partyzánů. Poté byl opět modernizován - parní turbíny nahradily dva šestiválcové ponorkové diesely MAN a na palubu byly instalovány dva ponorkové kanóny ráže 88 mm.

V samém konci války ukořistily v Linci Bechelaren americké jednotky. Do Československa se loď vrátila až v roce 1947. Po několika pokusech ji modernizovat či jinak využít "její značnou tažnou sílu" anebo ji přeměnit na výletní loď, z ní bylo nakonec demontováno vše, co se dalo upotřebit. Trup Presidenta Masaryka sloužil až do roku 1978 jako pracovní ponton Slovenských loděnic v Komárně.

"Smutnou tečku za někdejší chloubou československého vojenského loďstva udělali až svazáci v rámci tehdejší akce "Z". Trup Presidenta Masaryka rozřezali na šrot. Pokud by vydržel v Komárně jen o jedenáct let déle, mohl se z torza největší válečné lodi stát velmi vzácný muzejní exponát. Věčná škoda," povzdechl si Ivo Pejčoch.

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.