PŘÍLOHA: VLÁDNÍ KRIZE
jak jí rozumět ¦ co bude
V labyrintu vládnutí se česká politika octla v místě, odkud vedou samé slepé uličky kromě jedné, široké. Ta však vede do pasti. Vláda je úplně rozložená, ale zároveň ji nelze ústavní cestou odstranit. Je to fakticky jiná vláda, než jaká před tři čtvrtě rokem dostala důvěru, ale z formálně právního hlediska je to tatáž vláda.
Široká cesta znamená, že prezident přijme demisi ministrů, respektive na premiérovu žádost je odvolá, protože mu z ústavy nic jiného nezbývá.
Vláda nemusí žádat o důvěru, formálně se nezměnila. Bude vládnout s podporou „napříč spektrem“, to znamená s komunistickou podporou. Naděje, že se někteří sociálně demokratičtí ministři (Buzková, Urban, Dostál) vzbouří, a dokud je ještě čas, pomohou odhlasovat demisi, je velmi malá. Pokud by Sněmovna chtěla „rekonstruované“ vládě vyjádřit nedůvěru (bylo by to logické, je to jiná vláda), potřebovala by k tomu nejméně dvanáct sociálnědemokratických poslanců.
Nenajde ani tři. Iniciativy v ČSSD se chopila kryptokomunistická levice, ti ostatní budou po českém způsobu „držet pozice“ a dávat pozor především na to, aby svou stranu nepoškodili.
Pokud to vše dopadne jinak a lépe, bude to něco navíc, co si česká politika a česká společnost nezasloužila.
Podíl premiéra Grosse a ČSSD na krizi je zjevný. KDU-ČSL si dala požadavek, který byl nad její síly: my ve vládě zůstaneme, odejít musí premiér.
A ve středu prokázala neschopnost rozumného kompromisu.
ODS provozuje od voleb nenápaditou silovou politiku „nulové tolerance“, která je tmelem pro vznik stojedenáctky.
Vůbec nezvážila, že až stojedenáctka vznikne, bude opozice marginalizovaná ještě víc než po roce 1992.
Podstata krize je ve volebních výsledcích z roku 2002: na jedné straně vratká a nesourodá koalice s většinou jednoho hlasu, na druhé straně latentní a svůdná stojedenáctka ČSSD a KSČM. Stojednička by se mohla udržet jen tehdy, kdyby měla v čele mimořádně schopného politika.
Opak je pravdou. KSČM a ČSSD teď k sobě mají blíž než kdy jindy: špidlovská perestrojka ztroskotala, a to, co zbývá, je strana komunistů, kteří nepovažují za oportunní se ke komunismu hlásit.
Krize rostla postupně a nenápadně jako zhoubný nádor. Na počátku stál kompromis Havlovy skupiny s komunisty v roce 1989: od té doby tu máme stabilní, silnou stranu brežněvovského ražení, dobře organizovanou, se zkušenými lídry.
Silová Klausova politika po volbách v roce 1992 usilovala zahnat opozici co nejvíc do politické bezvýznamnosti.
Výsledkem byla silná zemanovská ČSSD, prolezlá exkomunisty a posedlá duchem vendety.
Politická neschopnost Havla a jeho okruhu zajistila v roce 2002 úspěch ČSSD (hlasovalo pro ni mnoho zhrzených stoupenců rozpadlé Čtyřkoalice). Tak vznikla latentní stojedenáctka.
Další pohromou byl neúspěch stojedničky v prezidentské volbě.
Teď tu máme silné komunistickosocialistické uskupení, které sahá po moci. Jeho základním zájmem bude, aby volby byly co nejpozději (preference mluví v jejich neprospěch). Zabránit tomu, aby převzalo moc, se dá jen ohýbáním ústavy. To je bude inspirovat k tomu, aby i oni ohýbali ústavu. Z ústavy se stane trhací kalendář, což je předpoklad k převratu na tu či onu stranu.
To vše se děje za zhnuseného nezájmu české veřejnosti. Těžko se jí divit po tom, co zažívá už od roku 1996. Ti lidé jsou přesvědčeni, že politika je jim k ničemu.
