Tehdy 17. listopadu 1989 jsem byl na svatbě jedné kočky od nás z práce. Mermomocí chtěla, abych jí šel za svědka.Vyrazili jsme se ženou Janou někam za Kladno. Svatba byla veselá. Já takovou mít, tak jsem starej mládenec. Normálně bych utekl a skrýval se před nevěstami v hlubokých lesích.
Fakt hlína začala až po obřadu, kdy jsme se shromáždili v nějaké tělocvičně a mě pověřili únosem nevěsty. Hupnul jsem s ní a s druhou svědkyní do našeho naleštěného trabanta combi a vyrazil k Unhošti do smluvené hospody, kde se měla neporušená odevzdat ženichovi za výkupné z panáků fernetu a zelené. V každém případě mě to jako řidiče diskriminovalo, ale plnil jsem vše, co si nevěsta přála. Strašně dlouho nikdo nejel. Nebyly mobilní telefony! No, a tak jsem v informačním stínu seděl s polomrtvou nevěstou a svědkyní pod obraz v hostinci na pokraji křivoklátských lesů. Holky vypily výkupné asi tak třikrát.
Jak to bylo dál
Druhou půlku příběhu znám z vyprávění. Moje žena tou dobou seděla na sportovní lavičce ve svatebně vyzdobené tělocvičně v týmu za stranu nevěsty. Ta však byla s manželem Vladimírem (jako že se mnou) někde unesená. Janina nikoho jiného ze svatebčanů neznala. Tedy nezaujatě pozorovala, jak se ženich po čtvrté nebo páté gratulaci od svých kamarádů konečně vydal hledat nevěstu.
Poněkud nešťastně naskočil do nového žigulíku, který dostal s novomanželkou jako svatební dar, a za tři minuty ho v první zatáčce za vesnicí otočil na střechu.
Vzhledem k tomu, že někdo viděl na poli plazícího se mladého muže se zakrvavenou bílou košilí, v obleku, se snítkou myrty, a vzhledem k tomu, že to přišel říct do vyzdobené tělocvičny, naskočil novopečený tchán spolu s novopečeným švagrem do žigulíku dvě, a světe, div se, za další tři minuty ho rovněž otočili na střechu.
Vlastně až za poměrně dlouho mi 17. listopadu 1989 (asi tak ve 22.00 hod) došlo, že pro nevěstu nikdo nepřijede. Tak jsem ji nasoukal i se svědkyní zpátky do trabanta a zaplatil výkupné. O tom, že v Praze sevřela policie lidi na Národní třídě a bila je obušky, jsem neměl ani tušení.
Zvláštní představení, jaké se konalo den poté V sobotu, 18. listopadu 1989, jsem šel se ženou Janou do divadla. Lístky jsem měl z práce z Koospolu. Od ROH (pro mladé čtenáře - ROH bylo něco jako dnešní firemní programy bonusů, benefitů a zaměstnaneckých výhod).
Když herci začali mluvit o stávce a tak, myslel jsem si, že to je součást představení. Nějaké nové, moderní, gorbačovské pojetí divadelní hry. Víte, já, který vystudoval jadernou fyziku, pracoval v Koospolu u počítačů, jezdil do práce na koloběžce, jsem se 17. listopadu 1989 koukal na to, jak se zkalila moje kamarádka nevěsta se svědkyní a v Praze přitom proběhla klíčová bitva sametové revoluce. Narodil jsem se v komunismu a fakt jsem si myslel, že v něm i umřu.
O dvacet let dál
Dnes je 14. září 2009. Jsem o dvacet let starší. Mám stále svou ženu Janu. Mám s ní čtyři děti. Všechny jsou chudinky vyzubený po mně a po mamince jsou děsně prima. Je normální pracovní den. Tak sedím v Milně v Chorvatsku v kavárně na nábřeží a pracuji. Vedle v zátoce mám svoji loď Shannon Navy Jane zakotvenou před domkem, který patří jedné z mých chorvatských firem. Díky současné technologii a internetu mohu pracovat odkudkoli a kdykoli se mi zachce. A mně se chce pracovat. Je fakt, že na české poměry už toho vlastním docela dost. Nestydím se za svůj majetek a nemám problém s daňovým přiznáním. Vlastním třeba vysokou školu.
Ale hlavně vlastním firmu, která v Česku vyrobila nejvíc softwaru (počítačových programů) za těch 20 let od revoluce.
Unicorn jsem založil v roce 1990. Úplně od nuly. Od začátku. Dnes mám mnoho aktivit. V mých firmách pracuje přes 1 000 zaměstnanců. A já chci spolu s nimi vytvářet a přidávat hodnotu. Budovat. Stavět. Být prospěšný.
Nemám to se sebou jednoduché
Udělal jsem ve svém životě mnoho chyb. Ale nic, co by hrubě odporovalo mému přesvědčení. Prostě se nestydím za to, co dělám. Vydělávám. Platím daně. Žiju. Je tedy fakt, že to se sebou nemám moc jednoduché. Prostě chronicky ze sebe nejsem příliš nadšený. Životní partner jsem na zabití, což dělá z mé ženy světici. No představte si jedenadvacet let jízdy na duševní lochnesce. Aspoň že lístky platím. A dělám to z lásky!
Jsem rád, že žiju v tak krásné a z přiměřeného nadhledu tak bezproblémové zemi. Jsem rád Čech. Viděl jsem mnoho věcí na Západě i na Východě. Není dnes lepší volby nežli demokracie.
Radši bych byl rytíř, ne politik
Víte, já nemohu být politik. A to, i když mám jasno. Myslím, že bych byl dobrý rytíř z Artušovy družiny. Byl bych spravedlivý král a ctil bych rytířské ctnosti. Ale demokracie není firma a lhaní voličům není trestný čin. Proto je tak těžké prosazovat naprosto zřejmou věc, a to, že každý se musí ze všech svých sil snažit dělat něco, co prospěje těm ostatním. Do televizní debaty s těmi lháři, kteří slibují lidem pečené holuby, co sami letí do huby, bych jít nemohl. Zpráskal bych je jako Rychlé šípy Bratrstvo kočičí pracky. Oranžovočerné billboardy ČSSD mě urážejí.
Nejsem členem žádné politické strany a nemám žádné vyznání.
Nechápu, jak může být někdo neonacista. Nechápu, jak může někdo popírat holokaust. Nechápu, jak může být mladý člověk komunista.
Nechápu, jak se může někdo snažit získávat voliče tím, že označuje snahu férově uspět za bezcitnost a sobectví.
Peníze se mají vydělávat, ne jenom rozdělovat Nevěřte těm, co slibují, že umějí spravedlivě rozdělit peníze. Naopak se soustřeďme zejména na to, abychom peníze vydělali. Pak totiž bude i co dělit. K tomu si vytvořme prostředí. Snažme se všichni o to, abychom vytvářeli a přidávali hodnotu. Abychom dělali něco, co je světově konkurenceschopné. Jsem podle definice podnikatel a kapitalista, ale mám rozhodně čisté svědomí, a to i v mém přístupu k sociálně slabším, kteří potřebují pomoc. Adresnou a jasnou. Osobně i prostřednictvím svých firem jsem pomohl a pomohu mnoha lidem a vysoce nad rámec svých povinností, ale nikdy bych se nesnížil k tomu, abych někomu říkal: Zvolte mě a já vám budu rozdávat to, co mi nepatří. Navíc tak, že bych předem věděl, že to stejně nikdy nehodlám splnit!
Dovolím si ještě jednu radu. Já se koukám na peníze jako na důsledek toho, že pro své zákazníky dělám něco, co jim pomáhá. Přidanou hodnotu. Added value.
S hlubokou úctou k vám všem Vladimír Kovář
Vladimír KovářVladimír Kovář (1962) vystudoval na Fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT obor matematické inženýrství. Po studiu pracoval na Vysoké škole ekonomické dva roky jako systémový programátor a poté tři roky ve společnosti KOOSPOL Praha jako vedoucí týmu programátorů. V roce 1990 založil společnost Unicorn. V současné době je jednou z nejuznávanějších společností v oblasti informačních systémů. Kovář obdržel prestižní titul Podnikatel roku 2008 ČR. Je ženatý, s manželkou Janou má čtyři děti a dva psy. Věnuje se skládání písní a hře na kytaru. Rád relaxuje při nejrůznějších sportovních aktivitách, jako je plavání, lyžování, horolezectví, turistika, cyklistika, tenis a jachting. |
