A s tím půjde dnes do vlády vicepremiér Pavel Rychetský a předloží ojedinělý návrh na vydání dvou arizovaných domů, které dnes vlastní stát. Vedle Harryho Langera by se měl vrátit činžovní dům v centru Prahy Karlu Schickovi, který sloužil u RAF jako radista.
"V obou případech jde o české občany, ale majetek se jim podle polistopadových restitučních zákonů kvůli pochybení československých úřadů nikdy nevrátil," uvedla Rychetského poradkyně Jana Muchová.
Stovky dalších obětí holocaustu, které dnes žádají o vrácení arizovaného majetku, se však zřejmě podobného kroku už nedočkají. Většinou jim chybí české občanství anebo nemovitost už nevlastní stát. "Dokud o tom vláda nerozhodne, tak tomu neuvěřím," říká Harry Langer, který dnes žije v Kanadě.
Harry Langer i Karel Schick mají "štěstí": domy jejich rodin nezměnily od konce války majitele. To znamená, že zůstaly v rukou státu a nepřešly na obce či je nikdo "v dobré víře" nekoupil. Vilu v Železné Rudě využívalo jako rekreační středisko ministerstvo vnitra a v pražském činžovním domě je bytový podnik v likvidaci.
"V obou případech je nepochybné, že stát drží majetek na úkor lidí, kteří se stali obětí druhé světové války. A takový stav je zásadně neudržitelný," uvedla Muchová, která předpokládá, že Rychetského návrh dnes u ministrů projde. Nejprve však bylo nutné řádně doložit, že oba jsou řádnými dědici, což dříve československé úřady zpochybnily, a proto byly jejich restituční nároky zamítnuty.
Muchová se vypravila hledat doklady do archivů v Osvětimi, jejíž hrůzy Harry Langer jako jediný z rodiny přežil. Jako hráč na trubku byl přidělen do táborového orchestru, který hrál při popravách. Počátkem roku 1945, kdy začali nacisté Osvětim likvidovat, byl Langer přemístěn do dalšího koncentračního tábora v Lansbergu. "Odtud se mi podařilo utéct a přidal jsem se k partyzánům, protože jsem to považoval za svoji povinnost," vzpomíná Langer.
Po skončení války se o vrácení majetku příliš nezajímal a věci přenechal Svazu osvobozených vězňů. Pak přišli k moci komunisté a Langer se rozhodl během zájezdu orchestru Gustava Broma, v němž hrál na trubku, emigrovat. V devadesátých letech se rozhodl na základě restitučních zákonů o vilu požádat, ale notářský úřad v Klatovech nepotvrdil dědický nárok.
"Byla to chyba úřadu, a i když to následné soudy potvrdily, dům vrácen nebyl," říká Muchová.
Také Karel Schick se postavil nacistickému Německu, v šestnácti letech utekl do Anglie, kde prošel výcvikem a později sloužil jako radista u 68. české noční stíhací perutě RAF a 310. stíhací perutě RAF jako radista. Po skončení války zjistil, že celá jeho rodina zahynula v koncentračních táborech v Treblince a Lodži.
Dnes žije ve Velké Británii Nicméně stovky dalších obětí holocaustu, jejichž nároky nebyly dodnes vyslyšeny, čeká spíš symbolické odškodnění. Nadační fond obětem holocaustu, do něhož vláda loni vložila tři sta milionů korun, eviduje 1246 žadatelů s podobným osudem jako měli Langer a Schick.
Většinou jim však chybí české občanstvím, což byla podmínka pro restituce, anebo jejich majetek vlastní někdo jiný než stát. "Nečekali jsme, že se nám přihlásí tolik lidí. Na odškodnění jsme vyčlenili v rámci fondu sto milionů korun, takže opravdu půjde jen o symbolickou náhradu," uvedl Tomáš Kraus, tajemník Federace židovských obcí.
Přitom registrovaní žadatelé přišli o majetek dosahující miliard korun. "Jsou to továrny, zámky, restaurace, statky. Každý případ je přímo námět na román, ale nemají občanství, a tak nelze nic dělat," uvedla Ludmila Pocová z nadačního fondu. Nejvíce žadatelů se ozvalo z USA (318) a Izraele (224).
