Podstata je tato: lidovci a unionisti by se neradi zapletli s komunisty, zatímco někteří socialisti by se s nimi zapletli rádi, lépe by se jim vládlo.
Kasal by nejraději sestavil seznam všech zákonů, které by dvouletá vláda přinesla, aby pro komunistické poslance nezbyla ani škvírka, do níž by vložili své temné hlasy.
Škromach by takový seznam nejraději roztrhal. Upřímně říká, že na nějaké protikomunistické pojistky by nikdy nepřistoupil. No vždyť: prohlasovat vládu tzv. koalice sto jedna hlasů a pak vládnout s hlasy komunistů - nic příjemnějšího by socialisty vzor Škromach nemohlo potkat.
Bylo by to naopak to nejhorší, co by mohlo potkat druhé dva členy vládní koalice. Dočkáme se tedy velmi pevné koaliční smlouvy s předepsanými zákony, s termíny, možná i s počtem hlasů, které ty zákony dostanou ve sněmovně.
Jaký smysl taková dohoda má? Přeci žádný: členové koalice mohou vždy dělat, co chtějí, co myslí, co dokážou. Jsou to svobodní politici ve svobodné zemi, jejich dohody platí, pokud platí, nic víc, nic míň.
Socialisti se mohou stokrát zavázat, že se s komunisty nespojí: tento závazek bude platit jen do chvíle, kdy jej poruší. Pak řeknou: Copak můžeme za to, že komunisti hlasují s námi? Vždyť se to ve sněmovně stalo už mnohokrát všem stranám, že s nimi komunisti hlasovali.
Česká politika je v úpadku. Možná už by mělo nějaké nevinné dítko vzkřiknout: Vždyť ti komunisti a socialisti mají k sobě lidsky i programově nejblíže, pročpak nedělají svou vládu? Jsme svědky podivných výkrutů: všichni by nejraději dali všem huby na zámek, ruce na řetěz, nohy do klády.
Jak to však udělat ve svobodné zemi? A jak dodat vládě pocit, že má jednotící smysl? Seznamem nezávazných závazků?
