Zaujmout mohla snad jen bezpáteřnost strany lidové a Kalouskova nestoudnost. Lidovci se patrně rozhodli tu méně pěknou část své pověsti posílit: améby, měňavky, mnohomluvní tvorové bez páteřní struny. Pokud nás v budoucnu čekají další proměny politické scény, jsou lidovci na řadě někde u východu.
Tance, které od voleb podnes předvedli, musí odradit i jejich náruživé příznivce. Co bylo za Luxe považováno za téměř roztomilé přelétání či hadí obojetnictví, nabralo dnes rysy šejdířství triviálních handlířů.
Válku mezi stranami se nepodařilo ukončit. Přímou cestu k předčasným volbám politická reprezentace odmítla, což je u těch, kterým se předpovídá volební neúspěch, pochopitelné. Čeká nás tedy cesta klikatější a dnešního neúspěchu možná budou všichni, až budou zmáhat tu ústavní dřinu, ještě litovat.
V celém povolebním dění se skrývá ohromné pokrytectví – každý už dnes ví, že předčasné volby jsou nezbytné. Najít smysl toho, co nás čeká, je obtížné. Další vlády, další nedůvěry, mezitím přijde Sněmovna o svého pracně instalovaného dočasného šéfa. Sled formálních pohybů, návrhů, uskupování. Proč to všechno?
Existuje už jen jediné řešení, jak se předčasným volbám vyhnout: Sněmovna zvolí nového předsedu, který v třetím kole navrhne na premiéra Paroubka. Jeho vláda si ke stovce hlasů chytí Kalouska nebo nějakého podobně nevypočitatelného poslance a splní se, o čem Paroubek sní: jeho vláda s komunisty bude.
Po červnových volbách bylo pochopitelné, že politici nechtěli o předčasných volbách mluvit – mohlo jim to škodit. Dnes, po vyzkoušení koaličních potenciálů a koaliční dovednosti všech, jim může škodit opak – cestu k volbám brzdit.
Z určitého úhlu pohledu je to vše velké Paroubkovo vítězství: k moci se sice nedostane, ale už skoro půl roku podle něho vše tancuje. A dalších mnoho měsíců se podle Paroubka tancovat bude.
Taneční mistr ale špatně odhaduje: jsou to tance Pyrrhovy. Zdržují, trápí, ale nikam nevedou. Od té doby, co se Paroubek odřízl od lidovců a nesblížil se zelenými, zavádí socialisty do stále větší izolace. Jeho řešení s komunisty je omyl, který Paroubek necítí. Časem ho ale začnou pociťovat jeho spolustraníci – tato země i ČSSD má přece jen nějaké dějiny, které si mnozí ještě pamatují a ČSSD tady není od toho, aby vytvářela s komunisty nějaká bratrstva, nýbrž aby je na politické scéně nahradila.
Něco podobného platí i o lidovcích. Někteří nynější předáci, se Svobodou v čele, o Kalouskovi nemluvě, stále věří, že domluva s Paroubkem a komunisty by v lidové straně prošla, kdyby se správněji načasovala. Ani oni nechápou, že spolky s komunisty pro řadové lidovce stravitelné nejsou.
ODS toto vše může být jedno, včetně úterní porážky. Nějakou technikou se nakonec k předčasným volbám dostaneme. Ty budou vážné, ne jako dnešní šachy. A i kdyby se Paroubek k vládě nějakým karambolem vrátil – dočkáme se v dalších volbách takové ODS, která bude mít nad padesát procent sama.
Všechny dosavadní vlády se stavěly bez komunistů. Možností nebylo mnoho: ODS s malými stranami, ČSSD s malými stranami, případně tolerované menšinové vlády, což se neosvědčilo. Ovšem vlády s převahou jednoho poslance se neosvědčily také.
Už deset let se vládne nevládne. Země to přežila. Přežije i nynější krizi. Protože si dějiny nemůžeme přehrát na oba způsoby, nedozvíme se, že by nám za stabilních vlád bylo lépe. Bez Paroubkovy inovace bychom krizi neměli: trojkoalice by vládla, socialisti by v opozici nabírali síly a komunisti by na to, jak si zaslouží, jen koukali.
