Že ji vláda chce řešit jako nejvyšší prioritu a že se nevysmívá institucím, které na ni soustavně poukazují. V kontextu třinácti porevolučních let v Česku to není taková samozřejmost.
V dobách Klausova vládnutí ve Strakovce se existence korupce jaksi nepřipouštěla. ODS vždy žádala jasné a konkrétní důkazy, jinak prý byly zprávy o korupci pomluvou. Zemanovi vadilo úplatkářství, než se dostal k moci, pak už ho to nezajímalo.
Naopak: nekontrolovatelné schéma opoziční smlouvy korupční prostředí pohnojilo. Ideologicky to stojí tak, že pravice bude vždy v boji s korupcí více zdůrazňovat ekonomické nástroje, levice bude vždy více kontrolovat a sankcionovat. Pravice bude zdůrazňovat malý stát, málo byrokracie, levice malý stát propagovat nebude, protože státní zaměstnanci ji volí.
Po padesáti letech totalitního marasmu a morálního úpadku bude v našem případě nejlepší zahodit ideologické brýle a bojovat s korupcí všemi osvědčenými metodami. Musíme tedy zmenšit stát a požadovat za všech okolností jasné a transparentní rozhodování, ale potřebujeme také politiky, kteří budou lidem vtloukat do hlavy, že korupce je špatná věc, a kteří se sami budou chovat příkladně.
A musíme i přitvrdit sankce. Vždy je nejlepší nic originálního nevymýšlet a inspirovat se tam, kde se v boji s úplatkářstvím něco podařilo. Zajímavý je takový Singapur. Minimální stát, málo, zato královsky placených úředníků, nejpřísnější tresty. Za korupci se považuje třeba i spropitné v restauraci.
Singapur je však zemí orwellovskou, legrace si tam člověk neužije - bez ohledu na to, že se podařilo korupci zcela vymýtit a vykořenit. Jenže i mezní případy mohou být někdy inspirativní. Jsou totiž testem funkčnosti určitých metod a postupů.
