Představitelé institucí, kteří si mohou „napsat“ zákon, kterým by se v budoucnu měli řídit, využívají této situace a vytvářejí zákonnou normu, která hlavně chrání jejich zájmy, existenci, pohodlí a příjmy.
Vzniká tak mnoho zákonů, které jen zaplevelují právní řád a dělají jej nepřehledným. Výjimkou již nejsou ani případy, kdy navrhovaná norma je v hrubém rozporu s jinými zákony, se směrnicemi EU i potřebami České republiky. Takovým případem je i nedávno schválený zákon o rostlinolékařské péči.
Zákon o rostlinolékařské péči byl vládou deklarován jako technická norma, vynucená sladěním našeho zákona s normami EU. Ve skutečnosti ale exemplárním způsobem hájil především zájmy lidí, kteří pracují na centrále Státní rostlinolékařské správy. Barvitě popisoval důležitost tohoto úřadu, potřebnost jeho činnosti a úředníkům ulehčoval jejich činnost velkou řadou nadbytečných výjimek ze správního řádu.
To by nebylo úplně to nejhorší. Zákon rafinovaným ale pečlivým způsobem „ošetřoval“ definitivu osob, kteří pracují na ústředí správy. Výjimkou ze zákona jim garantoval doživotní zaměstnání, funkci a plat, aniž by se museli třeba jen dodatečně vzdělávat a jakkoliv dohánět nebo prokazovat potřebnou odbornost, pro ostatní stanovenou zákonem.
Vrcholem drzosti bylo, že si tito lidé návrhem zákona dokonce chtěli zajistit i trvalé, značně tučné, i když nelegální příjmy z mnohamiliardových obchodů s chemickými přípravky! A nejhorší pro samotný stát je to, že si do zákona dali princip, že za provedené kontrolní a dozorčí činnosti, které budou ze zákona dělat, budou mít právo vybírat od podnikatelů úhradu nákladů spojených s touto činností.
Je to stejné, jako kdyby policie, která nás na silnici zastaví a provede kontrolu technického stavu vozidla, nám na konci prohlídky řekla: „Pane řidiči, máte všechno v pořádku, ale trvalo nám to půl hodiny, takže zaplatíte mzdu dvou policistů, dopravu sem a zpět na policejní stanici, a poměrnou část nákladů za provoz a údržbu policejní stanice.“
Asi každý pochopí, že by v krátké době nás policisté nekontrolovali půl hodiny, ale hodinu, a že by těchto policistů mohlo být rychle třeba stokrát tolik, protože by si na sebe „vydělali“, takže by nás mohli kontrolovat třeba i několikrát denně...
Státní zájmy musí úředníci hájit za státní peníze.
Právě omezenost státního rozpočtu je nejúčinnější brzdou bujení státní byrokracie. To, co úředníci dělají ve prospěch podnikatelů nebo z jejich zájmu je možné zpoplatnit, ale ne libovolně podle úvahy konkrétního úředníka, ale pevně stanoveným správním poplatkem. Tak to po nás chce i Evropská unie.
Volnost rozhodování úředníků ve stanovování poplatků vede vždy k nežádoucí korupci. Přes všechny tyto jasné věci si úředníci Státní rostlinolékařské správy do zákona navrhli pravý opak. Právo vybírat od podnikatelů peníze ve výši vypočtených vlastních nákladů za provedené úkony.
A to prakticky za většinu činností, které mají provádět ze zákona a ve státním zájmu ochrany proti šíření škodlivých činitelů! Všechny tyto šílenosti vláda schválila. Je jen otázkou, jestli to vůbec ministři četli, promýšleli a opravdu projednávali. Jen podle průběhu projednávání se dá odhadovat, že pravděpodobně ne.
Polovina z devadesáti paragrafů byla nakonec Sněmovnou změněna. Ministr zemědělství i jeho náměstek se mnohokrát hodně divili, co v tom návrhu vůbec bylo. Hodně věcí se nakonec podařilo vylepšit, ale pro lavinovité bujení byrokracie přes placení nákladů za provedené úkony tohoto úřadu zůstaly „dveře otevřené“, stejně jako pro korupci úředníků na ústředí Rostlinolékařské správy.
Vůbec to není osamocený úkaz. Úřady spolu v této oblasti spolupracují, co jeden prosadí, zkoušejí pro sebe prosadit i ostatní. Je to jak těžká nemoc, jak rakovina, která ne zcela viditelně, ale o to zhoubněji ničí naše podnikatele a tím i celou státní ekonomiku.
Příčina této zhoubné nemoci je jasná: ministři jsou neschopní nebo své schopnosti směřují jiným směrem, než ve prospěch svěřeného resortu a tohoto státu. Myslím, že bychom se měli začít co nejrychleji intenzivně léčit. S každým zbytečným úředníkem a s každým nadbytečně vyplňovaným papírem se nám všem snižuje životní úroveň. Úředníky pro fungování státu potřebujeme. Když je ale vláda nekontroluje, neřídí a neomezuje v jejich rozpínavosti, začíná přímo i nepřímo ohrožovat nás všechny.
