Nebude to však na základě politické dohody, nýbrž kvůli neloajalitě dvou poslanců z opozičního tábora.
Kontrastuje to s často citovanou situací, která se odehrála před deseti lety. Po volbách v květnu 1996 měla středopravicová koalice (ODS, KDU, ODA) jen 99 mandátů, zatímco roztříštěná opozice (ČSSD, KSČM, republikáni) získala 101 mandátů. Za účasti prezidenta Václava Havla tehdy premiér Václav Klaus a předseda sociální demokracie Miloš Zeman podepsali dohodu, podle níž ČSSD získá funkci předsedy Sněmovny a kontrolní funkce v parlamentu výměnou za toleranci vlády. To byl základní půdorys.
Všechno ostatní se řešilo při hlasování ve Sněmovně. Teprve po několika měsících se sociálnědemokratická dvojice poslanců Wagner a Teplík vyslovila pro vládní verzi státního rozpočtu, kterou zbylá část ČSSD odmítla. Následně byli ze sociální demokracie vytlačeni. Stále však platila základní dohoda mezi ODS a ČSSD a odpadlí poslanci byli schopni své politické postoje zdůvodnit.
Dnes žádná dohoda mezi hlavními stranami neexistuje. Je to vyhlášení války v situaci patu, do níž se jde s prapodivnými žoldáky, kteří jsou důvěryhodní asi jako prodejci ojetých automobilů.
První je tradiční sociální demokrat z okruhu Miloše Zemana, druhý jako náměstek Davida Ratha prosazoval jeho radikálně levicovou verzi zákona o takzvaných neziskových nemocnicích. Jejich náhlý obrat, zvláště v případě Pohanky, je krajně podezřelý. Zčásti je určitě způsoben nešetrným tlakem Jiřího Paroubka na poslance. Z větší části ho rozhodly nejasné zákulisní tahy.
Neloajalita, která stála u zrodu této vlády, může stejně klidně stát i u jejího konce. Druhým vratkým základem je neřešitelný protiklad mezi ambiciózním koaličním programem a slabým postavením vládních stran ve Sněmovně. Jedna věc je tolerovat vládu a druhá aktivně hlasovat pro reformní zákony.
Budou dva levicoví sociální demokraté hlasovat pro snížení daní z příjmů? Pro zavádění tržních prvků do zdravotnictví? Pro vznik soukromých důchodových fondů? Vládě nakonec nezbude než se omezovat na exekutivní výkon moci, čímž získá udržovací ráz. To může prohloubit nedůvěru veřejnosti k předvolebním slibům politických stran, zvláště té nejsilnější.
Kardinálním problémem je nevyváženost stranických zájmů uvnitř vlády. Už dnes můžeme říct, že to bude vláda KDU-ČSL, Strany zelených a politické skupiny Mirka Topolánka.
Většina členské a funkcionářské základny ODS je z této sestavy frustrována a jen díky zbytkům loajality k předsedovi proti ní otevřeně nevystupuje. Jednou z příčin je fenomén, který se po devíti letech vrátil zpět do české politiky - nadreprezentace malých stran. To byl velký problém někdejší druhé Klausovy vlády, který v roce 1998 přispěl ke vzniku opoziční smlouvy a omezení vyděračského potenciálu malých stran.
Když Vladimír Špidla sestavoval v roce 2002 vládu, bylo samozřejmé, že počet ministrů alespoň přibližně odpovídá volebnímu výsledku. Dnes jsme se opět vrátili do roku 1996, kdy platí, že získat ve volbách 35 procent hlasů (ODS) znamená získat stejně ministrů jako mají strany, které dohromady představují jen 13,5 procenta hlasů.
Skupina kolem Mirka Topolánka si možná myslí, že pomocí zákulisních kejklů vyhrála bitvu s Jiřím Paroubkem. Dnes je na dobré cestě prohrát tu svoji - uvnitř strany i na veřejnosti.
