Chudým to vynese několik stokorun měsíčně, bohatí o několik stokorun přijdou.
Počítejte, jak chcete, nic výrazného se nezmění - vždyť těch pár stokorun vláda hravě odsaje jinde třeba na poplatku z dálnic, psů a komínů.
Proč to tedy vláda chystá? Nu aby ji chválili. Ale je to jen prázdná propaganda: bohatí se budou chvíli bouřit, chudí se na moment zaradují. Radost i hněv však vydrží týden, měsíc.
Vše se obrátí proti vládě: jen pár stokorun, vy darebáci? Dejte víc! Lidé brzy zapomenou, že vláda s nějakými stokorunami čachrovala. Jen vláda si to zapamatuje - jde to, za půl roku to zkusíme znovu.
Odpovídá to přesvědčení vlády, že bohatství vzniká tím, že se lidem bere a dává, že jen takto se odstraní nezaměstnanost a chudoba, že jen takto všichni vykročíme do ráje přepychu.
To ovšem bude platit, až boháčů bude většina, s níž se menšina sveze. Jenže na boháče je země vždy chudá - totiž na to, aby i z nás udělali boháče. Ale kdo by se vzdal toho lákavého a v českých zemích zabydleného snu z Werichovy písničky: když všichni všechněm všechno dáme, dohromady budeme mít moc.
Není tomu tak. Bohatství vzniká prací, aktivitou, investováním, vyšší produktivitou, velkým výkonem hospodářství, levným státem, bohatými soukromníky, kteří produkují další bohatství.
Vláda nás učí, jak složitými systémy přirážek, odpočtů, přídavků a bonusů přesunovat stokoruny. Cvičí lidi v pocitu, že je vláda musí živit a že je živí málo a špatnou stravou.
Cvičit by je však měla opačným návykům: aktivitě a vynalézavosti. Neměla by lidi chlácholit stokorunami, nýbrž jim nabízet fungující a levný systém, který vede k hospodářskému rozvoji, jehož největší brzdou je právě vláda a její skřípající soustrojí.
