Na přelomu 19. a 20. století byl ctihodným kmetem každý, kdo se dožil čtyřiceti či pětačtyřiceti let.
"Dnes je to střed života. A současní šedesátníci a sedmdesátníci prohání sjezdovky na svazích Alp či běžky na Šumavě," říká lékařka Eva Topinková z Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, zabývající se problematikou stáří.
Za padesát let bude v České republice žít sedmkrát víc lidí, kteří oslavili devadesátku. "Superstoletí", tedy senioři nad sto deset let, se nebudou počítat na prstech jedné ruky, ale na stovky.
Vize expertů jdou - spolu s tím, jak se vyvíjí lékařská věda - ještě dál. Výzkum lékařského klonování, genové terapie či kmenových buněk sleduje jediný cíl: poradit si i s takovými chorobami, jako jsou infarkt, rakovina, cukrovka či Alzheimerova nemoc.
Jitka Rychtaříková, vedoucí katedry demografie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy říká: "Biologicky je možné do konce století skočit až na průměrných 150 let lidského života.
Už dnes si proto země lámou hlavu, jak lidé v produktivním věku uživí ty, kteří jsou odkázáni na důchod. Pokud by se věk prodloužil na zmiňovaných 150 let, vypadalo by to totiž asi takto: "Kdyby se ženám rodily průměrně dvě děti, bylo by 60 procent obyvatel starších 60 let a každý třetí by měl víc než sto let," upozorňuje demografka Rychtaříková.
Kdyby měla žena jen jedno dítě, bylo by to ještě horší: 91 procent obyvatel by bylo ve věku nad 60 let a tři čtvrtiny by měly za sebou stovku. Zní to jako sci-fi, ale není to tak nereálné: jen za posledních sto let se průměrná doba života prodloužila o třicet let, takže dožít se 150 nebude nemožné.
Už teď mají dnešní třicátníci osmdesátiprocentní šanci, že se dožijí pětadevadesáti let. A český statistický úřad spočítal, že pokud se nezmění doba odchodu do důchodu, budou za půlstoletí téměř polovinu českého národa tvořit důchodci.
Chce se však vůbec někdo dožívat 150 let? Nebude člověk spíš jen přežívat, odkázán na pomoc okolí? Podle průzkumů dnes trpí devět z deseti lidí, jimž je víc než sedmdesát, nějakou chronickou chorobou.
"Přelomovým věkem je zhruba dvaaosmdesát let. Po tomto věku už to jde u velké části populace se zdravím i s psychikou z kopce," říká Eva Topinková. I tak podle ní existují v České republice 3 až 4 procenta lidí, kteří ani po devadesátce nemají žádné nemoci a nepotřebují lékaře.
A výhledy do budoucna jsou spíš optimistické. "Spolu s tím, jak se prodlužuje věk, se totiž zvyšuje i kvalita života. Lidé mají k dispozici řadu pomůcek a léků a mohou dělat, co je těší," říká Eva Topinková.
To všechno mimo jiné znamená, že ti, jimž bude za padesát let sto a více, se budou cítit zhruba jako dnešní pětasedmdesátníci.
Recept na šťastné stáří? Neztratit nadšení
Ve sto šesti letech vítal dámské návštěvy ve dveřích se spikleneckým úsměvem a s otázkou: "A to se nebojíte přijít sama do doupěte slaměného vdovce?" Své stosedmé narozeniny plánoval oslavit výletem na Capri a koupáním v moři.
Nakonec nejel jen proto, že jeho žena ležela v nemocnici. Alois Vocásek, donedávna nejstarší muž Česka, zemřel před půl rokem ve svých sto sedmi letech. Ale žil, jako by mu bylo o třicet méně.
Jarmile Budské z Mnichovic za Prahou je devadesát sedm, a kdo ji nezná, hádá jí čerstvě důchodový věk. Naplno pracovala až do jedenaosmdesáti a ještě před čtyřmi lety vyrazila do Říma na zájezd.
S lidmi o dvě generace mladšími běhala po památkách a neodpustila si výšlap po svých až na vrchol chrámu svatého Petra a Pavla. Sama se díky tomu stala atrakcí. Na nezničitelnou šarmantní dámu se chodila dívat procesí turistů ze všech českých zájezdů, které tam byly.
Jen o pět let mladší Ludmila Vysloužilová z Čelechovic na Hané zase chodí každou středu cvičit do sokola. "Dělám to, abych měla zdraví a sílu," s úsměvem vysvětluje dvaadevadesátiletá sokolka.
To všechno jsou podle odborníků ty správné recepty, jak se dá i ve sto letech život užívat. "Ten, kdo pořád něco očekává od budoucnosti a kdo neztratil nadšení a cíle, bude šťastný i ve vysokém věku," míní psycholog Lubomír Smékal.
