Také mohu těžko věřit zaměstnancům televize, kteří údajně bojují za svobodu slova a objektivnost a přitom v jejich zpravodajství je velká část vysílacího času věnována jejich sporu a jejich osobním zájmům viděných z jejich pohledu. Je těžké věřit jejich objektivnosti a jejich nestrannému a vyváženému vztahu k politickým stranám. Z vysílání cítím větší stranickost u rebelů, než u rady ČT a pana Hodače.
Pan Hodač vypadal jako západní manažer a měl asi zkušenosti s práce v demokratickém prostředí, ale na převzetí funkce ředitele nebyl dobře připraven a jeho reakce nebyly profesionální. Domnívám se, že bez zásahu státních orgánů není schopen situaci zvládnout a při jeho setrvání bude situace v ČT dlouho vyhrocená.
Dnes si již nedovedu představit rychlé a účinné řešení situace vzniklé stávkou. Pan Hodač situaci řešit nedokázal a stal se spolu s paní Bobošíkovou veřejným nepřítelem ČT a tím prohrál. Kdybychom ale nechali vyhrát stávkující redaktory, znamenalo by to, že stát nechá pracující v podnicích rozhodovat o tom, kdo bude ředitelem. To by znamenalo, že nebude rozhodovat soukromé vlastnictví či parlamentní demokracie, ale vůle lidu (masy). Jestli bude právní řád nezasáhne, znamená to nebezpečný precedens. V duchu této logiky by mohli například stávkující vojáci používat k obraně svých skupinových zájmů služební zbraně (boj proti nežádoucím velitelům je přece také obranou demokracie!
Obávám se, že prohráli koncesionáři ČT, kteří se chtěli na vánoce mír a klid. Místo atraktivních pořadů musí sledovat řečnění politiků a jakéhosi stávkového výboru. Prohráli všichni občané ČR, kteří si přejí důstojně vstoupit do Evropské unie, protože budeme platit za zemi, kde potlačují svobodu slova (což doufám není pravda). Vyhráli komunisté, jejichž myšlenka o prosazování vůle mas vítězí nad parlamentní demokracií a soukromým vlastnictvím.
