Někteří pedagogové a část veřejnosti ve spolupráci s médii vedou válku proti dětem a mladým lidem prostřednictvím zpráv o nesnesitelném chování školáků. Požadovány jsou tvrdé zákony, bezpečnostní rámy na vstupech do škol a statut veřejného činitele pro pedagogy. Dospělí hlásí: Nedáme se! – a trestní odpovědnost směřuje ke snížení hranice na čtrnáct let.
Vrtěti psem
Taktika dospělých je založena především na vyvolávání strachu z nárůstu zločinnosti, byť výzkumné studie a další kriticky interpretovaná sociologická data, která lze snadno nalézt například na webových stránkách ministerstva vnitra, ukazují pokles kriminality mládeže.
Dospělí kritici chování nynější mládeže nejspíš zlobili daleko více a závažněji. Jiným příkladem manipulace ze strany dospělých je zneužívání psychologické diagnózy zvané hyperaktivní dítě, ačkoliv kontrolní prověření diagnóz takto ocejchovaných dětí ukazují, že problematické chování vykazuje jen nepatrná část z nich.
proměna vnímání časuPředstava dobrých minulých časů se poprvé objevila už před stovkami let. |
Dosavadní diskuse v médiích se zaměřuje zejména na otázku možného sexuálního zneužití čtrnáctiletých, ale tady jádro problému neleží. Rovněž při srovnávání s okolními státy dochází k nepřijatelnému zjednodušování. Málo nebo vůbec se bere v potaz, že téměř nikde v Evropě se dítě nedostane do kriminálu před dovršením osmnáctého roku tak snadno jako u nás. Na základě povrchních informací se česká většinová společnost zkrátka rozhodla, že děti jsou gauneři.
Vymýšlíme rozličné koncepce výuky, ale podstata vztahu žák a učitel nadále spočívá v antagonismu. Část pedagogů potřebuje pro obhajobu svého statusu nepřítele v lavicích a uchyluje se k metodě "vrtěti psem“. Už v prostředí vysokých pedagogických škol vznikají diplomové práce na téma teror ze strany malých výtečníků.
MF DNES před několika týdny přinesla sérii článků od dětí na téma škola. Vzniklo zajímavé svědectví: většina žáků se v těch textech skutečně považovala za nezvladatelné stádo. Není na tom však není nic podivuhodného – nevyzrálý jedinec jednoduše hledá oporu v postojích dospělých. Proces výchovy a učení ho vždy spolehlivě přepere.
Ten mobil dej z ruky!
Proti zbabělé účelovosti dospělých nemají děti šanci na obranu. Mladí lidé nedisponují – jako dospělí – ani soustavným přístupem do určujících médií, ani vlastní asociací nebo svými odbory, které by si zaplatily studii na téma dejme tomu agresivita pedagogů nebo míra kompetentnosti učitelů. Naproti tomu kdejaké zájmové sdružení pracovníků ve školství vydává pofiderní dotazníkové šetření za vědecký výzkum a novináři je ochotně papouškují.
Děti mají na obranu pouze mobilní telefony s videokamerou, kde někdy dokumentují chování ve školách. Opět to je něco, co pedagogové – a dospělá veřejnost s nimi – vidí jako ohrožení.
Kde jádro problému neležíDiskuse se mylně zaměřuje zejména na otázku možného sexuálního zneužití čtrnáctiletých. |
Pro srovnání: feminismus respektujeme jako hnutí, jež vzniklo coby obrana sociálně a ekonomicky slabšího pohlaví. Hnutí na obranu dětí z povahy věci nemůže existovat. Děti nemají ve společnosti efektivní zastoupení, které by podobné emancipační trendy umožnilo. Za takových daností by tedy právě učitelé měli být relativně ideálními zástupci dětí; nastupující generace by měly nejen vzdělávat, nýbrž také do společnosti tlumočit poznatky o jejich hodnotovém, myšlenkovém a emočním světě. Je to důležité nejen pro ochranu přirozeně nejslabších bytostí, nýbrž i proto, že nás to společnost může pomoci adaptovat na budoucí změny.
Drsná zavinovačka
Představa dobrých minulých časů se poprvé objevila už před stovkami let. Nejspíš to souvisí s proměnou lidského vnímání – s odklonem od cyklického, mytického vnímání času k času lineárnímu, k dějinnému světu. Římský básník Vergilius může být ve svých Metamorfózách krásným příkladem stesků po slastných dobách. I pro něj byla ponejprve zlatá doba člověka, pak stříbrná, a nakonec ty jeho nešťastné časy. Dobrý pastevec představoval ideál, k němuž Vergiliova doba vzhlížela s nekritickým obdivem. Něco podobného dnes pozorujeme například ve vyzdvihování údajné přirozenosti zemědělského způsobu života a povrchním odsudku městské kultury.
V archeologických vykopávkách ze středověku se občas nachází krátká prkna se zářezy na boku. Díky nečetným dochovaným dětským pohřbům ze středověku víme, že tato prkna sloužila k přikurtování malých dětí. Prkénka často následně použili namísto rakve. Byla to jakási zavinovačka s dlahou. O jejím fungování máme představu i z etnografického materiálu.
Podobné systémy se používaly ještě na začátku minulého století. Účel byl jednoduchý: dítě totálně znehybnit a zajistit, že bude vyžadovat minimální péči. Soudí se, že uvázání dítěte vedlo zároveň k patologické potřebě spánku. Dítě spalo a byl klid. Část psychologů dnes dokonce nabízí výklad, že se takto vychovávaní jedinci v dospělosti stávají povolnějšími k autoritě. Z dnešního pohledu jde víceméně o mučení.
Ještě na začátku minulého století bylo dětství kratičkou chvíli mezi pevně utaženou zavinovačkou (mírnější verze bez prkénka) a nutností pomáhat s prací, aby se rodina uživila. V opačném případě následovala smrt. Někteří kulturní antropologové dokonce hovoří o největší skryté genocidě lidstva. Stovky milionů malých obětí, které byly vždy první na řadě. Z hlediska historie jde o obrovskou mlčící skupinu, o níž nevíme nic nebo jen velmi málo. A přesto dodnes existují lidé, kteří – zmateni literárními fikcemi typu Babičky od Boženy Němcové – hlásají cosi o idylickém dětství v dřívějších dobách.
Žijeme éru Petra Pana
V devadesátých letech minulého století nalezli paleontologové pozůstatky jedinců homo erectus v gruzínském Dmanisi. Možná dokonce šlo o vzájemně spřízněné jedince – rodinu. Jedna z nalezených lebek měla silně obroušené zuby. Byly tak poškozené, že tento starý jedinec patrně nebyl schopen samostatně přijímat potravu. O našeho předka se museli starat mladší jedinci, aby přežil. Co je k tomu vedlo? Altruismus nelze považovat za dostatečné vysvětlení. Odpověď se skrývá nejspíš v potřebě kontinuity získaných poznatků. Kultura, v níž se někteří jedinci dožívají vyššího věku, může svých stařešinů využívat jako zdroje uchování důležitých informací. Stáří donedávna představovalo zásadní podmínku pro předávání kultury mezi generacemi.
Vytratily se klasické generační rozporyLennonovské nevěřte nikomu, komu je přes třicet dneska představuje hlášku patřící do učebnic historie. |
Evidentně se to změnilo. Objem znalostí, jímž disponuje dnešní mladý člověk, ve většině případů překonává zkušenost starších ročníků. Najdeme jistě mnoho výjimek, ale stařecká moudrost už není tím, čím byla třeba před sto lety. A to i v oblasti vztahů – mladý člověk se dnes musí dennodenně vyrovnávat s extrémně složitými sociálními vazbami soudobého, digitalizovaného světa. Přes všechna populistická tvrzení tak nejspíš činí úspěšně.
Demograficky jsme svědky nevídané situace, že se v kultuře stírají rozdíly mezi rodiči a dětmi. Hudba, oblečení, sport a většina životního stylu je dnes společná minimálně do čtyřicítky a možná ještě déle.
Zároveň se však znovu ztrácí skupina zvaná děti. Tentokrát proto, že jich je málo. Přestože v předchozích dějinách děti téměř nezanechaly stopu, tak jich vždy byla všude okolo spousta. Společnost tvořily zejména děti. Moderní medicína umožnila, že k potřebné reprodukci jich stačí podstatně méně. Bohatnoucí svět přestává považovat populační úspěch za pozitivní věc. Celkově tak v demografické skladbě ubývá dětí.
Možná se blíží doba, kdy se mnoho osaměle žijících lidí prakticky nesetká s dětmi v intimním, rodinném kontaktu. Pokud byla druhá polovička minulého století označena za věk dítěte, ta dnešní doba přináší nástup odmítání dospělosti, ale zároveň počátek společnosti, kde jsou děti vzácností.
Přinejmenším se vytratily klasické generační rozpory. Lennonovské nevěřte nikomu, komu je přes třicet dneska představuje hlášku patřící do učebnic historie. Aktuálně potřebujeme hledat nový kulturní obsah pro seniorský věk. Najednou se před námi vynořují úplně nové problémy a výzvy. Měli bychom si to uvědomit právě my, kteří žijeme ve věku Petra Pana a kteří dnes prožíváme opojení zdánlivě věčným mládím.
