Jak tato kuriozita vznikla? V západní Evropě se komunistické strany vytratily nebo transformovaly v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století, kdy si už nikdo nedělal iluze o pravé povaze ruského impéria zvaného Sovětský svaz. Po jeho pádu v roce osmdesát devět zanikla nebo se převlékla i většina komunistických stran v bývalých satelitech.
Jen v Česku zůstala KSČM. A to i přesto, že byla spolu s pověstnými soudruhy z NDR nejreakčnější ze všech a stavěla se i proti snaze nasadit socialismu lidskou tvář, která se jmenovala perestrojka. Sametoví vládcové měli možnost tuto stranu zakázat, když už odsouhlasili zákon o zločinecké povaze komunismu, ale neudělali to. Obecně se předpokládalo, že rudé volí jednak staré kádry odstavené od moci, jednak chudí lidé, kteří se už nedokázali zorientovat v rychle se měnícím světě. Politologové a komentátoři se trochu cynicky domnívali, že tento elektorát doslova vymře. Předpověď byla mylná. Jak praví revoluční říkanka, "vstali noví bojovníci".
Jak je to možné? V Česku je tradičně ostražitost před komunistickou totalitou menší než jinde. V šestačtyřicátém si lidé nadšeně zvolili vládu komunistů. Varování před touto zkušeností nezastavuje voliče ani dnes. Mnozí z nás mají silné sklony k rovnostářství a závisti vůči úspěšnějším.
Chlapík, který ve zmijovce popíjí před betonovou kostkou socialistické Jednoty přejmenované na COOP desítku a nadává na vládu, místo aby vzal do ruky vidle, je typickým voličem komunistů. Za nich bylo též na koho nadávat, tedy na ně, ale výplata byla jistá a penze taky. Proti tomu jsou "takzvané" vymoženosti kapitalismu jako svoboda naprosto pofiderní. Aspoň v očích tohoto muže.
Jeho mnohem mladší známý pracuje o sto šest, ale vydělává málo. Vidí, jak mocní kradou a jak jsou postupně zavíráni. Kapitalistický sen není pro něj. Má sotva na to, aby jel na dovolenou do Tater, a nebýt černých šichet a nezdaněných fušek, neměl by ani na to. Chce změnit systém, protestovat. Jenže není tu žádná strana mimo vládnoucí establishment krom právě komunistů. Na rozdíl od řady tradičních i nových demokracií se tu neuchytila populistická pravicová strana, která využívá frustrace občanů z "nespravedlivého" bohatství, přistěhovalců, menšin a korupce. Komunisté tedy sbírají hlasy i tam, kde by jinde lanařili populisté.
Třetím trumfem KSČM je její dokonale hraná schizofrenie. Jednu tvář charakterizuje taťkovský, ale zároveň mazaný a dobromyslný advokát Filip, jehož kulaťoučký obličej v sobotu tak zářil. Ten by přece mouše neublížil! Ten že by zaváděl totalitu? Druhou představuje asketický funkcionář Grebeníček, jehož projevy potěší ucho všech, kdo touží po návratu padesátých či aspoň sedmdesátých let. Skončit tedy můžeme s budovatelským popěvkem: "Teď když máme, co jsme chtěli..."
