V Latinské Americe se během roku 2011 konaly troje volby. Dvoje – v Argentině a Peru – proběhly hladce; zbylé – v Nikaragui – pošpinily nehorázné podvody a těžkopádné zásahy vlády ve prospěch úřadujících držitelů moci. Nicméně dvoje ze tří, to není zlý výsledek v regionu, kde dřív platilo, že pokud se volby vůbec konaly, spory nad jejich výsledky byly normou.
Táhly to komodity
Co se týče ekonomiky, vysoké komoditní ceny živily během roku 2011 v Jižní Americe silný růst a zemím v blízkosti USA prospělo mírné oživení ve Spojených státech. V Chile, Peru, Argentině, Uruguayi, Bolívii a menší měrou v Brazílii a Kolumbii nenasytná čínská a indická poptávka po surovinách a potravinách posílila zahraniční rezervy, umožnila masivní vládní výdaje a podpořila vysoké úrovně objemu dovozů. To vše vyústilo v průměrná tempa růstu výrazně přesahující čtyři procenta.
Pochod na protest proti vybudování zlatého dolu Newmont Mining's Conga. Místní se bouří, protože se bojí o přírodu a vzácné zdroje vody. (24. listopadu 2011)
Vedlo to ale též k novým pochybnostem, je-li moudré spoléhat na export komodit. Chilský ekonom a politik Carlos Ominami si ve svých otevřených pamětech Secretos de la Concertación položil otázku, co by se stalo, kdyby zpomalila čínská ekonomika nebo kdyby praskla tamní realitní bublina. Ke konci roku se zdálo, že k tomu dochází: komoditní ceny i tempa růstu klesaly a rok 2012 sice stále slibuje silnou hospodářskou výkonnost, avšak úspěchu z předešlého roku se nevyrovná. Při setrvale nižších cenách se současný model nakonec může vymstít.
Odchylku představovaly Venezuela, vzdor vysokým cenám ropy, a Karibská pánev: Mexiko, Střední Amerika a ostrovy. Tyto země vyvážejí průmyslové zboží do USA, na nichž závisejí též co do turismu a peněžních převodů; schází jim geografické či geologické podmínky k tomu, aby se staly velkými vývozci komodit (popřípadě, jako Mexiko, vyvážejí veškerou svou ropu do USA).
I tyto země mimo hlavní trend však zažívaly přijatelný růst. Pokud se USA vyhnou dalšímu zpomalení, v úhrnu dojde k tomu, že celý region zažije dekádu nepřerušeného růstu, jen s výjimkou roku 2009 – což jsme nezaznamenali od sedmdesátých let minulého století.
Střední třída na nohách
Tato konjunktura v Latinské Americe vyvolala expanzi středních tříd. V letech 1950 až 1980 tvořily střední třídy ve většině latinskoamerických zemí čtvrtinu až třetinu populace. Pak přišla dluhová krize osmdesátých let, extrémní strukturální reformy a finanční kolapsy devadesátých let a nový globální pokles v roce 2001. Takto traumatické události uvrhly tyto země do takzvané „středněpříjmové pasti“: tedy do neschopnosti růst a pokračovat v rozšiřování svých středních tříd.
Do druhé poloviny první dekády nového století se vše změnilo: vytrvalá makroekonomická stabilita, kompetentní středolevé či středopravé vlády, rozumné sociální politiky a globální hospodářský růst umožnily zemím jako Mexiko, Brazílie, Chile, Uruguay, a dokonce I Argentina udělat další obrovský krok vpřed. Zhruba do roku 2008 už ke střední třídě, ať ji člověk definoval jakkoli, patřilo asi 55 procent obyvatel těchto zemí.
Policisté vyvěšují vlajky Brazílie a státu Rio de Janeiro v kriminalitou prolezlému slumu Rocinha po razii nazvané Šok z míru. V chudinské čtvrti zůstanou kvůli blížícímu se fotbalovému šampionátu a olympiádě jakési mírové sbory, které budou dohlížet na bezpečnost.
Přístup k úvěrům, více pracovních příležitostí, převody ze zahraničí, komoditní boom a podmínečné peněžní transfery umožnily milionům lidí pořídit si dům, auto a lepší život. Nejedná se o střední třídu vzniklou po vzoru severoamerických příkladů a postavení jejích příslušníků je ošidné a nejisté, a nadto jejich životní úroveň je ve srovnání s jejich protějšky v movitějších zemích zřetelně nižší. Střední třída to nicméně je.
Tyto středněpříjmové skupiny tvoří ještě větší část voličstva, neboť jejich volební účast je oproti chudým obyvatelům vyšší. Političtí kandidáti je musí zaujmout, občas se jim podbízet a šít jim svá poselství na míru, což lídry i strany směřuje do umírněných pozic. Nemáme záruky, že to tak zůstane, ale je to jeden z nejpůsobivějších úspěchů regionu v posledních letech.
Miss Argentina Antonella Krugerová, Miss Brazílie Juceila Buenová, Miss Chile Gabriela Pulgar Luco, Miss Venezuela Ivian Sarcosová, Miss Kolumbie Monica Restrepová a Miss Puerto Rico Amanda Perezová
Volby nevolby
V roce 2012 Latinská Amerika zažije dvoje významné volby, ve Venezuele a v Mexiku, a jedny „nevolby“ na Kubě. Ve Venezuele se odpůrci prezidenta Huga Cháveze sjednotí za jediným kandidátem do říjnových prezidentských voleb. Všechno ovšem závisí na Chávezově zdravotním stavu, který je, podobně jako u Fidela Castra na Kubě, přísně střeženým státním tajemstvím.
Venezuelský vůdce Hugo Chávez s argentinskou prezidentkou Cristinou Fernándezovou
Bude Chávez navzdory rakovině schopen kandidovat (je stejně drtivým tahounem kampaní, jako je úděsným ekonomickým manažerem), zvítězit a vládnout do roku 2030? Bude dublovat svého radikálnějšího bratra (a ohlášeného nástupce) Adána? Anebo bude churavět natolik, že se nezúčastní? Smíří v takovém případě – a to je nejdůležitější – Adán a celá „bolívarská“ elita s porážkou ve volbách?
Na Kubě sice volby nebudou, ale situace se příští rok může vyhrotit. Hospodářské reformy Raúla Castra buď nebyly realizovány, nebo nepřinesly očekávané výsledky; ostrov nadále závisí na venezuelských subvencích, převodech peněz z Miami a na turistech z Evropy.
Osmdesátiletí vládnoucí bratři na Kubě nemůžou vydržet navždy. Na ostrově se možná bude muset něco změnit, obzvlášť pokud už jeho venezuelský mecenáš nebude u moci.
Kubánský prezident Raúl Castro (vlevo) hlasuje o reformách (1. srpna 2011)
Pak je tu Mexiko, které zažije teprve čtvrté demokratické volby ve svých dějinách, a to v kontextu rozbujelého organizovaného zločinu, otřesného násilí a sílící skepse nad válkou prezidenta Felipe Calderóna proti drogám. Vzhledem k tomu, že o vítězství soupeří tři strany, volební zákon je děsný, neexistuje druhé kolo voleb a společnost pociťuje značnou frustraci ze tucet let středopravých a často neúčinných vlád, výsledek je nesmírně nejistý.
Mexické politické instituce nicméně již přežily krušné časy, střední třída odmítá extremismus a nablízku jsou USA. Člověk by uvítal, kdyby mexičtí prezidentští kandidáti nabízeli názorové platformy a návrhy reagující na výzvy, jimž země čelí, jenže obsahová vyprázdněnost se teď objevuje všude a téměř neustále.
V regionu, který dlouho sužovala frustrace a zoufalství z neúspěchů, patří tyto roky k nejlepším časům. Latinská Amerika by za tato požehnání měla být vděčná a nezapomínat, že nic netrvá věčně.
Argentinský demonstrant stojí v Buenos Aires před barikádou ze zapálených pneumatik. Svérázně si tak připomíná desáté výročí sociálních nepokojů a ekonomického chaosu, po kterém musel odstoupit prezident Fernando de la Rua.
Jorge G. Castaňeda, bývalý ministr zahraničí Mexika (2000-2003), je profesorem politologie a iberoamerických studií s mimořádným stipendiem pro světové osobnosti na Newyorské univerzitě.
Copyright: Project Syndicate, 2011. Z angličtiny přeložil David Daduč. Titulek a mezititulky jsou redakční.
