Já si z té doby dětství a normalizace vlastně nic nepamatuju, jenže instituce byly k člověku nepřátelské a všechno bylo šedé, beznadějné. Mým hlavním tématem, kterým jsem nesnesitelně překypovala, byla LÁSKA a já krom básnění zoufale hledala nějaký odbyt pro své vzněty, v tehdejším světě neužitečné až nepřístojné.
V roce 1980 mi bylo čtrnáct, vyšla jsem základní školu a naštěstí jsem úplně propadla Divadlu na okraji. Konkurzem jsem byla přijata do jeho A studia, které řídili herci souboru. Mačkala jsem se s nimi v tom pidiprostoru malostranského Rubínu, psala dál básně, osobní výpovědi, cvičila, obsluhovala za barem, řešila ucpaný záchod a politickou situaci, o které mi do té doby vlastně nikdo nic neřekl.
V sedmnácti jsem se zde poprvé vdala za našeho tehdejšího vedoucího, básníka, režiséra a řidiče tramvaje, se kterým jsem už čekala děcko. Bylo to rychlé a intenzivní období Velkého Zasvěcování. O dítě jsem přišla v šestém měsíci, ale svatbu už (a mé zplnoletnění) jsme měli zařízenou, a tak jsme se vzali - vždyť jsme se přece taky brali z lásky!
Na téhle mé první svatbě bylo sto lidí a mezi nimi i oba mí budoucí manželé.
Milovala jsem je všechny a tenhle malý divadelní sklep na Starém Městě byl pro mě dlouho jediným cílem a jediným smyslem života.
Cítila jsem, že je to konečně místo, kde mám nějaká práva i jistou důstojnost. Lidé se tu totiž zajímali nejen o to, jestli jsem hezká nebo chytrá, ale jaká jsem, co cítím a co si doopravdy myslím. Takže když tu pak po mně házel popelníky rozzuřený režisér, nesla jsem to vcelku statečně, šťastná, že konečně někam patřím.
"Dospělost"
Nedostala jsem se na výtvarnou školu ani na konzervatoř a učila se fotografkou. Původně to pak vypadalo, že jsem byla družstvu Fotografia Praha povinována několik let sloužit, abych to učení zde odčinila, ale pak se to nějak rozchodilo a já nastoupila ve svých devatenácti letech a už čerstvě rozvedená na brněnský Provázek jako herečka.
Po první sezoně jsem zase otěhotněla, vdala se, pracovala chvilku v pražském Národním muzeu v kolektivu báječných lidí, kteří tam byli, myslím, tak trochu uskladněni. Čekali, zda se časy nezmění. Pak jsem porodila, vrátila se zase zpátky do Rubínu a jeho A studia a zase se rozvedla. Revoluční doba mne tu totiž zastihla i v době mé revoluce osobní. Zkoušela jsem tu, ne už v amatérském, ale profesionálním souboru, roli mysticky těhotné dívky ze hry Daniely Fišerové Báj a mého muže hrál můj pozdější, třetí manžel.
STRACHByla jsem tehdy ve svých 23 letech opravdu připravena položit život za spravedlivou věc revoluce a skoro vůbec nepociťovala strach. |
Před 20 lety Bylo tu období opravdového zlomu, kolem vzrušených dnů revoluce, kdy jsem měla za to, že to jsme MY, kdo ji aktivně vymýšlíme. A můj muž že ji po všech stránkách vede. Byla jsem tehdy ve svých 23 letech opravdu připravena položit život za spravedlivou věc revoluce a skoro vůbec nepociťovala strach...
Někdy však velmi, například už v brněnské cele předběžného zadržení, kam nás při jednom z prvních výjezdů - hned po vystoupení v Mahenově divadle - zavřeli. Měla jsem pod kabátem štos tiskovin o nutnosti generální stávky a s dalšími šílenými požadavky studentů DAMU. Přemýšlela jsem v tu chvíli, co si počnu a zdali prozradím jména všech, kdo se psaní dokumentu ještě účastnili, budou-li mne na strážnici třeba nějak fyzicky týrat, snažila jsem se dokonce ty letáky sníst...
Ano, dnes to vypadá legračně, ale já přece do té doby vážně žila ve světě, kde se nesmělo třeba jen tak sedět na ulici nebo takzvaně "se srocovat". U nás na devítiletce například nesměl mít nikdo na tričku žádný nápis, natož příliš dlouhé vlasy. To byla moje dosavadní zkušenost. A teď najednou jsme se všichni srocovali a rozvášněni brali do rukou dlažební kostky na obranu proti opancéřovaným policistům! Ukázalo se potom, že brněnští policajti mě vlastně zadrželi, aby se zeptali, co se to u nás v té Praze děje, že nemají žádné informace...
Angažmá...
Vybojovali jsme si tou revolucí podivuhodné výsady. Například dnes nevídanou nabídku studentům herectví a režie řídit hned po ukončení DAMU Divadlo Rokoko. Byla jsem pak léta herečkou v angažmá. Za poměrně nízký plat to znamená zejména být stále k dispozici. Je to role dost pasivní.
Být herečkou v divadle, kde šéfuje váš manžel, je navíc z mnoha důvodů i nevděčné... Ale my šli spolu už z A studia a tolik si v práci rozuměli! Až pro mě začalo být těžké podvolovat se režii jiných režisérů, člověk tak blízko k někomu přirostlý začne mnohdy pociťovat okolí jako cizotu, vůči které je nutné se přísně vymezit a věnovat všechny své síly růstu úspěchu "Naší Jednotky"!
Takovou malou smrt jsem pak zažila, když jsem si byla nucena uvědomit, že žádná jednotka neexistuje a že je už konečně potřeba postavit se sobě tváří v tvář a potom taky pomalu na vlastní nohy.
Procitnutí...
Podporu člověk v životě potřebuje, zvlášť v některých životních okamžicích, a mně ji v té době (to znamená v mých pětatřiceti) poskytovali najednou i úplně cizí lidé, kamarádky, pedagogové na DAMU, a to změnilo můj úhel pohledu na manželství, lásku i na divadlo jako takové.
SoběstačnostTa Svoboda, kterou jsme si tak nadšeně vybojovali, si na mně žádala soběstačnost, schopnost rozhodovat se sama za sebe a nést odpovědnost za vlastní chybná rozhodnutí. |
Takže když jsme se před pěti lety rozváděli s mým zatím posledním manželem, bylo už sice mému synovi sedmnáct, ale já studovala v té době režii a pracovala za barem, kde jsem obsluhovala kolegy a nahlížela, že celý můj dosavadní dospělý život byl vlastně dost dětinský a závislý a že se nacházím v období další Velké Krize.
Ta Svoboda, kterou jsme si tak nadšeně vybojovali, si totiž na mně žádala soběstačnost, schopnost rozhodovat se sama za sebe a nést odpovědnost za vlastní chybná rozhodnutí. Definitivně jsem se rozloučila s romantickou představou, že někde na světě žije nějaký Muž, který má za úkol mě činit šťastnou, a začala pomalu na svém pocitu štěstí, naplněnosti a smysluplnosti pracovat sama.
Bilancování
Ne že bych byla dokázala za těch pár let být opravdu nezávislou. Závisím samozřejmě nějak na ostatních lidech a na své práci, a ta zase na úspěchu. A jak dnes a o čem dělat úspěšné divadlo? Ono je pro mne nejen zrcadlem společnosti, je už něco jako moje náhradní rodina, a tak se musím snažit, aby nebylo tím zrcadlem jen povrchním. Seškrabovat make-up. Podívat se na držení těla, na gesta - a co chtějí zakrýt, na řeč - co chce zamluvit...
Režisér sám v divadle není ničím, musí mít tým, musí si své lidi vymyslet, vychovat, vymluvit z toho ticha, které ho obklopuje a do kterého se často vynořivší zase zanoří a zmizí, plují jinam, za jinými, vlastními cíli.
A copak teprve režisérka ve společnosti, která má zažitá pravidla a kde, ještě pořád, většina chce být nejraději řízena nějakou nenáviděnou cizáckou a pitomou vrchností, aby se nemusela na svém řízení podílet sama a mohla se pronadávat svými životy až někam...
Padá na mne často marnost a ochabuju pak, ale v době bilancování se mi stále jeví jako podstatný nebo zábavný úkol vyprávět o sobě a ostatních s vhledem a beze strachu a bez uměle vytvářených pravidel té společnosti, ve které žiju. Zkoumat ta pravidla, bojovat s nimi, vysmívat se jim...
Kdo je Viktorie ČermákováNarodila se 13. 6. 1966 v Praze. Už jako tříletá hrála hlavní roli ve filmu Oty Kovala Lucie a zázraky. Ve čtrnácti letech byla přijata do amatérského souboru A studio při pražském Divadle na okraji. Vyučila se fotografkou, ale v jejím dalším směřování převážilo divadlo. Do roku 1989 zůstala členkou A studia a pracovala zde především pod vedením Evy Salzmannové a Ondřeje Pavelky. V dalších letech byla jako herečka angažována v brněnském Divadle na provázku, divadelním spolku Kašpar a Divadle Komedie. V letech 2002-2005 studovala režii na pražské DAMU. V roce 2006 se stala spoluzakladatelkou Divadelního studia Továrna, působícího převážně v holešovické La Fabrice. V roce 2007 byla jako talent roku nominována na Cenu Alfréda Radoka. Mezi její nejnovější inscenace (2009) patří Lvíče v pražském Divadle Komedie a Lakomec v brněnském Národním divadle. |
