Rozvoji internetu nezabránil ani tvrdý postup vlády. Například v létě 1997 vietnamské úřady uzavřely všechny internetové kavárny v zemi a dokonce na některých místech konfiskovaly počítače. Svobodnému šíření informací ale stejně nezabránily.
| Odpovědi zvláštního zpravodaje MF DNES Viliama Bucherta ve Vietnamu najdete ZDE. |
Dnes je v Ho Či Minově Městě mnoho internetových kaváren, internet se pomalu stává součástí vybavení některých firem (zahraniční jej mají tady téměř všechny) a pořizují si jej čím dál častěji i soukromě samotní Vietnamci. Ti se rozhodují, zda chtějí jenom e-mailovat nebo i připojení na internet, protože když jenom posílají a přijímají zprávy, tak je to vyjde na měsíc v přepočtu asi na tři dolary. Na samotné surfování po síti ale často nemají peníze. Navíc úřady nadále ještě nemožňují přístup k některým stránkám, jež se týkají dění ve Vietnamu a vydávají je například vietnamské disidentské organizace v zahraničí.
Ale například všechny hotely střední a vyšší kategorie jsou již v Ho Či Minově městě připojeny na internet.
Z našeho pohledu je navíc používání internetu poměrně levné. Poslání e-mailu vás přijde na našich čtyři-pět korun, což je ve srovnání s telefonováním z hotelu asi desetkrát levnější. Za minutu připojení zaplatíte v průměru v přepočtu podobnou sumu. Několikrát jsem to na chvíli zkoušel, připojení například na iDnes bylo z Vietnamu naprosto bez problémů a poměrně rychlé. Déle to trvalo pouze ve čtvrtek kolem poledne, kdy se zřejmě valily otázky na pana premiéra Zemana, který na iDnesu online odpovídal.
Pokud se chcete podívat na anglicky psané noviny vycházející ve Vietnamu, tak je to již dnes také možné. Zde jsou dvě adresy:
http://www.vir-vietnam.com (to je týdeník Vietnam Investment Review, bývají tam celkem zajímavé informace)
http://vietnamnews.vnagency.com.vn (to je deník Viet Nam News, hodně informací, ale příliš oficiózních, pokud jde tedy o Vietnam, zahraničí dobré)
Jak se jezdí v Ho Či Minově Městě
Na první pohled je to skutečná hrůza. Když to chvíli pozorujete, poznáte, že to přece jenom má jakási nepsaná pravidla a řád. A když to vyzkoušíte, zjistíte, že až tak strašné to není. To je doprava v Ho Či Minově Městě, největším sídle celého Vietnamu. Ale jedním si můžete být stoprocentně jisti: to co uvidíte a zažijete na ulicích zde, vás u nás nikdy potkat nemůže. A v tom je to právě nejzajímavější.
I když my asi Vietnam ještě pořád známe spíše jako zemi kol, tak kolem zde příliš velkou radost nikomu neuděláte. V Saigonu jednoznačně dominují motorky, lépe řečeno skútry. Když to člověk vidí a trochu počítá, tak musí jenom litovat, že naše podniky již něco podobného opustily. Nový gigantický obchod je ale zřejmě na obzoru: místní úřady zvažují, že kvůli zvyšujícímu se počtu dopravních nehod budou muset v blízké budoucnosti zavést povinné nošení přileb. A to zde bude určitě obchod desetiletí. Vietnamci si to sice zatím nedovedou představit, ale když se něco podobného odehrávalo před lety v Bangkoku, tak Thajci také nevěřili, že budou někdy jezdit v přilbách. A jezdí.
Kromě motorek se ulicemi neustále proplétají kola, kolové rikši, ale i chodci s náklady. A naložit na kolo či motorku náklad široký tři metry a dlouhý osm metrů je ve Vietnamu možné. Pardon, ne možné, běžné. No a mezitím jezdí taxíky, autobusy, náklaďáky a čím dál více soukromých aut. Můžete si to sice představit, ale lepší je to vidět.
Když přitom cizinec stojí na chodníku, má pocit, že to nemůže fungovat, protože se nedodržují předpisy, jezdí se na červenou, všichni najednou vjedou do křižovatky a na chvíli ji zablokují. Jenže Vietnamci si poradí. Jsou dobří a bystří řidiči. Někdy ale příliš riskují.
Že vše může být jinak, zjistíte až ve chvíli, kdy sednete do rikši či na motorku. Najednou se vám zdá ten provoz pomalejší, opatrnější a za několik minut pochopíte jak je možné, že se všichni najednou nesrazí. Pak to začíná být fajn. Jenom se na některých frekventovaných místech moc nenadechujte. Do čistého vzduchu to má hodně, ale velmi hodně daleko.
