Gustáv Husák byl zklamáním snad pro všechny. I když na jaře roku 1969 mnozí cítili, že Dubček již svoji historickou roli dohrál, přece jen si nemysleli, že s nástupem Gustáva Husáka to začne být tak zlé.
Ale srpen 1969, následné stranické čistky a vyhazování lidí ze zaměstnání, pronásledování všech, kdož měli odlišný názor, opětné zavedení cenzury, a dokonce i soudní procesy s těmi, kdo se ideálů "obrodného procesu" roku 1968 nechtěli vzdát, nakonec přesvědčily každého. Jak je to možné? ptali se překvapeně. Vždyť přece Husák sám v padesátých letech seděl ve vězení. Jak to, že sáhl k takovým praktikám?
Lidé o tomto záhadném muži, který se většinou tvářil neproniknutelně jako sfinga, měli jen velmi málo informací. Nemýlili se sice, když hovořili o jeho věznění, ale jen málokdo věděl, že i za mřížemi zůstal přesvědčeným komunistou. Vinu za všechno zlé, co se stalo, nepřipisoval režimu, ale lidem, kteří podle jeho názoru selhali a režim deformovali. Jen jeho nejbližší přátelé a spolupracovníci věděli, jak je nesmírně ambiciózní a jak velice touží po moci, od které byl v roce 1950 odstaven.
Teprve později vyšlo najevo, že jeho podporu Dubčekovy politiky v roce 1968 motivovala jednak snaha pomstít se Antonínu Novotnému, kterého do značné míry činil odpovědným za svůj osud, a jednak v ní spatřoval příležitost opět se dostat na politický vrchol.
Už vůbec nic lidé nevěděli o jeho soukromí, jestli je ženatý či rozvedený a jaká je jeho rodina. Husák si svůj privátní život úzkostlivě chránil a v oficiálních životopisech, které musely být čas od času přece jen zveřejňovány, uváděl jen to nejnutnější. A tak jen málokdo věděl, že v dubnu 1969, kdy se stal novým generálním tajemníkem KSČ, byl už řadu let rozvedený a že jeho bývalá žena již dokonce zemřela.
Jeho první choť se za svobodna jmenovala Magda Lokvencová a narodila se roku 1916 v Pacově u Pelhřimova. Její otec Antonín Lokvenc působil na Slovensku ve službách československé armády, a tak Magda vychodila slovenské školy.
Vystudovala práva v Bratislavě, kde se poznala s Husákem, o tři roky starším. Vzali se 1. září 1938. Oba se angažovali v komunistické straně a v roce 1944 se zapojili do Slovenského národního povstání. Z manželství vzešli dva synové - Vladimír a Jano.
Po válce, když Husák stanul v čele slovenské politiky, se zdálo, že je čeká už jen štěstí. Ale život byl složitější. Romantická paní Magda si s chladným Husákem rozuměla čím dál méně. Avšak dříve, než se odhodlali k rozvodu, Státní bezpečnost Husáka zatkla. V letech 1950 až 1954 byl ve vězení bez rozsudku a konkrétní obžaloby.
Husák patřil k těm několika komunistickým vězňům, kteří se nepřiznali ke zločinům, jež na ně jejich strana navršila. Jako hlava skupiny "slovenských buržoazních nacionalistů" byl odsouzen "jen" na doživotí a na svobodu se dostal až v roce 1960. V době jeho věznění úřady na Magdu tlačily, aby se s ním rozvedla; ta to však pokaždé odmítla, přestože o lásce mezi nimi již nebylo možné mluvit. Teprve po Husákově návratu se oficiálně rozvedli a několik let poté, 17. ledna 1966, Magda Lokvencová-Husáková zemřela.
Obdivovala ho
Gustáv Husák pak zůstal dlouho sám. Občas se prý nějaká žena v jeho životě vyskytla, nikdy to však nebylo nic vážného. Ale od roku 1968 se nejprve občas a pak pravidelně začal objevovat ve společnosti novinářky Viery Millerové, která byla o deset let mladší než on.
Také ona - tak jako Magda Lokvencová - pocházela z české rodiny. Narodila se 14. června 1923 v Bratislavě. Její otec Karel Čáslavský byl inspektorem státních lesů a údajně velmi uznávaným odborníkem s konexemi do nejvyšších míst. Rodina byla dobře zajištěná, a proto se dceři mohla věnovat i francouzská guvernantka. Viera se učila hrát na piano, studovala cizí jazyky, chodila do tanečních, zkrátka žila jako mladá dáma. Získala tak vědomosti a návyky, které se jí po boku prezidenta republiky velmi hodily.
Také ona vystudovala v Bratislavě právnickou fakultu a vstoupila do komunistické strany. Brzy se vdala za Jozefa Millera, rovněž právníka, který od roku 1945 působil ve významných stranických funkcích. Měli dvě děti - syna Vladimíra a dceru Alexandru.
Ale ani jejich manželství nezůstalo ušetřeno trápení: Jozef Miller se v padesátých letech znelíbil, měl sice štěstí, že neskončil ve vězení, ale musel z pohodlného úřednického místečka odejít do výroby.
Viera Millerová pracovala od roku 1948 v redakci komunistických novin Pravda. Když upadl do nemilosti její manžel a přátelé, odešla raději na méně exponované místo v redakci časopisu Slovenka, které jí více vyhovovalo. Ale ani nepravosti, které kolem sebe viděla, a které se dokonce bolestně týkaly jí osobně, nic nezměnily na jejím komunistickém přesvědčení, které se promítalo i do tónu a obsahu jejích článků.
Počátkem šedesátých let odešla do Kulturného života, kde se setkala s Husákem; nosil tam své vlastní články, které chtěl zveřejnit. Nakonec zakotvila v časopise Nové slovo, kde působila až do smrti. S Husákem se sblížili tak, že se kvůli němu rozvedla. Nejen že ho milovala, ale také obdivovala a uznávala jako neotřesitelnou autoritu. Nevadilo jí proto ani, že se s ní po rozvodu neoženil a jen s ní, jak se lidově říká, "chodil". Vzdor tomu všichni věděli, že Husák a Millerová k sobě patří.
"A baby ven!"
Husák zřejmě nebyl ani dobrým společníkem, ani nejlepším partnerem pro život. Spisovatel Pavel Kosatík o něm v jedné své knize píše, že "řečeno terminologií dnešních feministek byl mužským šovinistou". Jako příklad jeho dosti urážlivého chování vůči ženám uvádí večírky, jež pro okruh vyvolených pořádal u sebe doma či na Pražském hradě. "Předtím, než se společnost rozesadila do křesel, nalila si do sklenek a zapálila cigarety, Husák zavelel: ,A baby ven!‘ A bylo to."
K zásadní změně došlo v polovině sedmdesátých let. Husákovi chyběl krůček k tomu, aby ve svých rukou soustředil veškerou moc v zemi. Chtěl se stát hlavou státu, což však nebylo úplně jednoduché. Dosavadní prezident, generál Ludvík Svoboda, nechtěl dobrovolně odstoupit. Nakonec byl 29. května 1975 na základě speciálně a jen kvůli tomuto účelu přijatého zákona funkce hlavy státu zbaven.
Husáka pak Národní shromáždění ještě týž den zvolilo československým prezidentem, již osmým v pořadí a pátým, který do tohoto úřadu nastoupil z vůle Komunistické strany Československa. Shodou okolností byl také posledním komunistickým vládcem, který na Pražském hradě usedl - to však tehdy nikdo netušil.
Svatba až po letech
Po zvolení Gustáva Husáka prezidentem nastala situace, kdy již nebylo dost dobře možné, aby zůstal sám. Při reprezentačních příležitostech se Husák objevoval buď sám, nebo s nějakou soudružkou, která mu dělala doprovod jen pro tento večer. Soudruzi z vedení KSČ proto na něj naléhali, aby se oženil. Údajně poslechl až Brežněva, kterého prý Viera okouzlila na Krymu, kam Husáka doprovázela na dovolenou.
A tak se roku 1975 vzali - po více než deseti letech známosti. "Teprve nyní Husák sňatek potřeboval," píše Kosatík. "A Viera byla vedle něho ideální první dáma, oddaná, korektní, jazykově nadaná diplomatka, věrná komunistické myšlence."
Svatba proběhla naprosto nenápadně a bez jakékoli publicity. Kromě ženicha a nevěsty se jí zúčastnili jen dva svědci z řad zaměstnanců Úřadu předsednictva vlády. Novomanželé se sice často nevídali, ale Viera Husáková se zúčastňovala oficiálních akcí, na nichž byla přítomnost první dámy nezbytná. I nadále však žila v Bratislavě, nepřestala pracovat v redakci Nového slova a s manželem se setkávala vlastně jen o víkendu. V pátek odpoledne odlétala zvláštním letadlem do Prahy a strávila tam víkend. V neděli či v pondělí ráno směřovala do Bratislavy, buď letadlem, nebo autem.
Husákovi takový vztah vyhovoval. Vzdor sňatku měl svobodu, kterou potřeboval, přitom byl se svou ženou denně v kontaktu, neboť jí každý večer telefonoval. Přál si prý vědět, kde se kdy nachází, a tak jí údajně telefonoval, i když byla na návštěvě třeba někde u známých.
Manželství netrvalo dlouho. Viera Husáková zahynula 20. října 1977. Zotavovala se v té době v lázních Bardejov, kde cestou na procházku uklouzla na schodech a zlomila si ruku. Úraz mohli ošetřit v místní nemocnici nebo kdekoli jinde, avšak "soudruzi", když se dozvěděli o nehodě, která postihla Husákovu ženu, ve snaze zalíbit se svému šéfovi rozhodli se poskytnout jí prvotřídní péči. Do Bardejova přiletěl vrtulníkem primář chirurgického oddělení Státního sanatoria v Bratislavě profesor Novák, který rozhodl o převozu pacientky do své nemocnice. Přestože nad Bratislavou a okolím byla toho dne hustá mlha, pokusil se pilot přistát, aniž věděl, kde přesně je. Stroj havaroval a pád do kukuřičného pole nedaleko letiště nikdo na palubě nepřežil.
Husáka smrt manželky hluboce zasáhla. Jeho životopisec Viliam Plevza soudí, že to na něm bylo patrno ještě při novoročním projevu 1. ledna 1978. Prezidentovu strhanou tvář, třesoucí se ruce a zlomený hlas způsobila podle Plevzova názoru nedávná tragédie, jež si vyžádala život Viery Husákové.
