Muhammad je pohledný mladík. Má pronikavé tmavé oči a zuby bílé tak, že by se spíš než do Káhiry hodil někam pod vzrostlé hollywoodské palmy. Z mramorem vykládané chodby mě vede do ztemnělého sálu.
"Tady se usaďte, za chvíli začínáme." Nevidím skoro nic, ale podle hluku tuším, že je tu spousta dětí.
Podle Muhammadových instrukcí se vtlačím do sedadla. Kdosi mi ještě podává sluchátka, to abych rozuměla všemu, co se tu zanedlouho odehraje. Pár minut jen tak mžourám, naslouchám ryku školáků a přemítám, kolik jich tak asi může být. Desítky. Přinejmenším. A pak se začnou dít věci...
Hlediště se dává do pohybu. Pomalu se otáčí proti směru hodinových ručiček. Děti ztichnou a sálem se rozezní hrdinské tóny.
Allahu akbar, Allahu akbar, přidává se mužský pěvecký sbor. Arabsky to znamená Bůh je veliký. Plátno před očima se rozjasní a my jsme najednou uprostřed válečné vřavy...
Píše se říjen roku 1973, egyptští vojáci zrovna překročili Suezský průplav a vstoupili na Sinajský poloostrov, kde ošklivě drtí překvapené, vyděšené Izraelce.
Vzduchem sviští stíhačky. Ty izraelské jsou ponejvíce v plamenech a bezvládně se řítí k zemi. Allahu akbar, Allahu akbar. Podobně jako letadla jsou na tom i tanky židovského státu - hoří.
Krví zbrocení vojáci se snaží odnést z bojiště těžce raněné. Zatímco egyptskou vlajku právě vztyčili na střeše nedaleké budovy, ta s modrou Davidovou hvězdou mizí pod nánosy bahna. A hlediště se dál otáčí.
Ne, tohle není obyčejné kino. Jsme v káhirské Heliopoli a sledujeme představení ve velkém památníku arabsko-izraelské války ze zmíněného října 1973.
V Izraeli se té válce říká jomkipurská, neboť začala v den, kdy Židé slaví nejvýznamnější svátek roku. Muslimové ji nazývají ramadánová (protože tehdy měli svůj postní měsíc) nebo prostě říjnová.
Jak to bylo...
Jomkipurská válka byla vlastně pokračováním předcházejícího konfliktu mezi Izraelem a arabskými zeměmi: války šestidenní z června 1967. V té Izrael uštědřil protivníkům drtivou porážku.
V oněch šesti dnech zabral nejen celý Jeruzalém a Západní břeh Jordánu, ale hlavně syrské Golanské výšiny a egyptský Sinajský poloostrov. Pro poražené Araby znamenala šestidenní válka potupu. V jejich duších zanechala palčivou ránu a touhu po odvetě.
Porazit Izrael se stalo jakýmsi imperativem, a to i z hlediska vnitropolitického. Vezměme si Egypt: když v roce 1970 zemřel prezident Gamal Násir a do křesla usedal Anvar Sadat, země byla demoralizovaná a její ekonomika zdecimovaná. Sadat věděl, že neprosadí-li hluboké reformy, Egypt se zhroutí.
Jenže stejně dobře také věděl, že reformy budou pro značnou část obyvatelstva krajně nepříjemné. Potřeboval silnou podporu veřejnosti. Jak si ji zajistit? Vítězstvím nad Izraelem. A tak mohutně modernizoval armádu a pečlivě naplánoval útok.
Pokud jde o Sýrii, prezident Háfiz al-Asad byl ještě prudším zastáncem tvrdého ataku než Sadat. Odmítal byť jen uvažovat o jakémkoli diplomatickém řešení. Chtěl válčit. Výsledkem byl onen 6. říjen 1973...
Koalice Egypta a Sýrie zaútočila odpoledne. A slavila okamžitý úspěch. Než se židovský stát rozkoukal, Egypťané překročili Suez, zdolali údajně nepřekonatelné izraelské opevnění, takzvanou Bar Levovu linii, a dobyli řadu izraelských pozic na Sinaji.
Syřané zase získali důležité izraelské stanoviště na hoře Hermon na Golanských výšinách. Židovský stát se ocitl na pokraji katastrofy. Utrpěl obrovské lidské i materiální ztráty.
Takové, že uvažoval o nasazení atomové zbraně (říká se, že právě to nakonec přimělo zpočátku trochu váhavé Američany, aby poslali Izraeli desítky tisíc tun vojenské pomoci).
V následujících dnech nastal v konfliktu obrat. Izrael zatlačil Syřany zpátky za linii z roku 1967 a pronikl do vnitrozemí až na dostřel od Damašku. Uspěl i na druhé straně, dostal se na sto kilometrů od Káhiry. Boje definitivně skončily 26. října.
Mnozí historikové hodnotí jomkipurskou válku, respektive její výsledek, jako svého druhu pat. Z čistě vojenského hlediska vyhrál Izrael. Ale politicky - a hlavně psychologicky -uspěla spíše druhá strana.
Izraelci odešli ze Sinaje. Golanské výšiny jim zůstaly (dnes tu mají vojenskou základnu, která shlíží na trosky syrského města Kunejtra, jež Izraelci vyplenili a vyhnali z něj všech asi dvacet tisíc obyvatel). Židovský stát s hrůzou zjistil, že jeho vojenská dominance v regionu není tak neotřesitelná. V arabských zemích naopak říjnová válka (s tisíci mrtvých na obou stranách) do značné míra zahojila ono trauma porážky z roku 1967.
Sadat se stal na čas hrdinou a mohl zahájit reformy. Nicméně i jeho hvězda nakonec zhasla. V roce 1978 podepsal mírovou smlouvu v Camp Davidu. Egypt jako první arabský stát uznal existenci Izraele, což mu vyneslo (dočasné) vyloučení z Ligy arabských států. Sadata pak v roce 1981 zavraždil islámský fanatik.
Potřebujete nukleární srdce
Ale zpět do Káhiry, do panoramatického kinosálu, kde pokračuje válečné běsnění. Anglický překlad komentáře se moc nedá poslouchat. Ve sluchátkách to nesnesitelně praská a hvízdá. Ale jedno je jasné: mluví se tu jen o egyptském hrdinství a izraelské slabosti.
Představení trvá patnáct dvacet minut. Pak hudba utichne, plátno zase potemní a mě napadne: To je všechno? Opravdu se nedozvíme nic o tom, jak válka skončila? Samozřejmě že ne. Účelem není úplná exkurze do dějin, ale výhradně prezentace domácího hrdinství.
Školáci odcházejí a na mě už čeká průvodce Muhammad. "To bylo, co? Víte, v 70. letech vojenští experti tvrdili, že Izraelce dokáže porazit jedině atomová bomba. Anebo ta nejsilnější armáda světa, která na to bude potřebovat dva týdny. Jenže my jsme to dokázali za pět dní. Nepotřebovali jsme jadernou zbraň, jen jadernou mysl a jaderné srdce," říká.
Napadá mě to znovu: A co zbytek? Těmi pěti dny to přece neskončilo. Ví to Muhammad vůbec?
Ví. A má vysvětlení: "Kdyby nebylo Spojených států, Izrael by se býval neubránil. Stejně tak kdyby nebylo Rady bezpečnosti OSN, jež nás donutila k příměří, mohli jsme postupovat dál, až k Palestině. Říkám k Palestině, protože na Izrael nevěřím," zdůrazňuje.
Jdeme mramorovou chodbou k hlavnímu východu. Zvenku vypadá panorama jako veliká rotunda. Prostranství před ní zaplňují dobové zbraně, na jedné straně egyptské, na druhé izraelské.
Idea panoramatického památníku nepochází z egyptských hlav, nýbrž ze severokorejských. Do Káhiry si ji z návštěvy KLDR v roce 1983 přivezl prezident Husní Mubarak, Sadatův nástupce. Muhammad tu provádí už skoro rok, v rámci vojenské služby. Předtím vystudoval architekturu.
"Tohle je památník války z 6. října. Já mám 6. října narozeniny. A bydlím ve čtvrti 6. října," směje se a opět odhaluje své bílé zuby.
Propaganda, ale...
V turistickém průvodci se dočtete: "... památník je skvělou ukázkou propagandy". Jistě. Ale je to takhle jednoduché? Oni přece nelžou úplně. Jen neříkají celou pravdu. Prezentují pouze tu část historie, která vyznívá v jejich prospěch.
"Myslím, že Egypťané moc dobře vědí, že tenkrát prohráli. Tady nejde ani tak o propagandu, jako spíš o projev patriotismu," říká později v jedné káhirské kavárně Belgičan Albert Carton, ekonom v důchodu, který v egyptské metropoli strávil posledních pět let.
Tedy jakási psychologická "hygiena"? Přesuňme se tedy do syrského Damašku. Protože právě tam najdeme úplně stejné panorama říjnové války. Jen o deset let mladší. Vykresleno je tu hrdinské dobytí izraelského stanoviště na hoře Hermon (o němž už byla řeč výše).
Zdejší průvodkyně se na rozdíl od Muhammada vyžívá v číslech. "Plátno je patnáct metrů vysoké a 130 metrů široké. Panorama má v průměru 44 metrů. Díky 3D technice simuluje hloubku pětadvaceti kilometrů," vypočítává.
"Pracovalo na něm 32 Severokorejců, a to celé dva roky."
Rozdíly proti Káhiře? Ještě než spatříte válečný výjev, zhlédnete devítiminutový "dokument" - jak to tenkrát všechno bylo.
O obratu ve prospěch Izraele ani slovo, pochopitelně. Také vyslechnete projev prezidenta Háfize al-Asada (zemřel v roce 2000, v čele Sýrie teď stojí jeho syn Bašár), bohužel jen v arabštině. A také syrskou hymnu, při níž pochopitelně musíte povstat.
Další rozdíl? Přehlídka izraelských zbraní na vnějším prostranství sestává hlavně z trosek, u nichž se skví nápis "Konec agresora." A tady už se tomu neubráníte: "Skvělá ukázka propagandy."
