V sobě totiž zjevně nese inspiraci slavným Libušiným proroctvím o zemi, jejíž sláva hvězd se bude dotýkat.
Paroubkovi roste sebevědomí spolu s preferencemi veřejného mínění. Jeho nástup po jmenování premiérem je skutečně výrazný.
Dokáže argumentovat, vůči veřejnosti vystupuje srozumitelně a politickým soupeřům umí vracet jejich údery. A hlavně umí kreslit růžovou budoucnost.
Jeho tahy štětcem jsou ovšem často falešné. Pokud hovoří o tom, že Česko má za sebou šest tučných let, premiér zapomíná na to, jak ekonomický růst padal od roku 2000 ze čtyř procent až na hubené procento koncem roku 2002.
Stejně tak premiér již nepřipomíná, jak sociální demokracie po nástupu k moci a při obhajobě deficitních rozpočtů slibovala, že je to jen krátkodobé nutné zlo na cestě z recese.
A skutečnost? Bez toho, aniž by si sociálnědemokratické vlády každý rok půjčovaly téměř 100 miliard korun, prostě vládnout nedokážou.
Ekonomice se skutečně daří, zejména exportu, ale jde o zásluhu stovek menších i větších firem a jejich managementů, nikoliv vlády. Zajímavé je, z čeho chce Paroubek ekonomický růst živit. Chce si stále půjčovat a stovky miliard nám prý dá Brusel.
Jednoduše řečeno - dejte mi peníze a já vám ukážu, co s nimi dokážu. Ale kdo by to takhle nedokázal? Paroubek ví, že před volbami se musí slibovat a po volbách se najde dost argumentů, proč některé sliby zůstanou jen sliby.
O skutečných problémech před volbami raději nemluvit. A co víc. Věci jako připlácení za lékařské služby, školné a skutečnou deregulaci nájmů raději z vládního růstu vyškrtnout. Co kdyby volič zjistil, co se skutečně musí pro silný a zdravý růst udělat?
