Je to téměř zapomenutý ztracený boj. Jednaosmdesátiletá Čechoameričanka Olga Hrubá tehdy seděla u psacího stroje a psala jeden dopis za druhým. Věřila, že ten boj není zbytečný a Milada Horáková nakonec opravdu dostane milost. Spletla se.
Vzpomínáte si na tu dobu, kdy Horáková čekala na smrt?
Celé dny jsem psala na psacím stroji dopisy. Psali jsme organizacím, institucím, politikům, kulturním osobnostem, krajanským spolkům, náboženským organizacím, oslovovali jsme české krajany v Texasu. Psali jsme nejen Gottwaldovi a Stalinovi, což bylo zbytečné, ale také například Martě Gottwaldové.
Kolik těch dopisů bylo?
Stovky. Stovky dopisů. Já nepsala sama. Psali Češi v Chicagu, ve Washingtonu psala paní Feierabendová... To bylo koordinované.
Jak ty dopisy vypadaly?
Byly to velmi formální dopisy. I těm komunistům jsme psali formálně, slušně. Apelovali jsme na jejich svědomí a cit a u některých na jejich zkušenosti. A také na to, že nejsou důkazy, že by Milada Horáková mohla podvrátit systém...
Určitě jste nevěřila, že by Horáková mohla být popravena...
To bylo úplně absurdní. Nebrali jsme v úvahu, že to, co dělali nacisté, by mohli dělat i čeští lidé.
Jak vám lidé odpovídali?
Většinou sympaticky... Paní Rooseveltová psala, že ano, že bude apelovat, ale že nemá vliv na Gottwalda... Odpověděli nám arcibiskup z Canterbury, prezident Truman. Už si nevzpomínám, bylo toho mnoho.
Za Horákovou se přimlouval i Einstein, tomu jste také psala?
Ano, ten tam byl. Já už nevím, jestli jsem mu psala já. Ty dopisy měly jednotnou formu, která se měnila podle adresáta.
Jak jste čekala, že to dopadne?
My jsme patřili k těm, kteří věřili, že komunisté nakonec prohlásí, že ji omilostní. Do poslední chvíle jsme věřili. Naděje se člověk těžko zbavuje.
Jak na vás osobně Milada Horáková působila?
Já jsem v mládí chtěla být jako ona. Já chtěla mít tu politickou prozíravost, vystupování a tu jistotu, přesvědčení... Všechno. Někdo se chce podobat filmovým hvězdám, já jsem chtěla být jako Horáková. Potom, když k nám přišla a my jsme spolu mluvily, tak samozřejmě se to ještě zmnohonásobilo.
Nepokoušeli jste se ji varovat?
My jsme ji varovali, než jsme odjeli z Československa. Pak jsme už jen čekali, jestli se dozvíme, zda odešla.. Setkali jsme se s jejími známými, lidmi, kteří už byli "venku“, a ti říkali, že to dopadne dobře. Byla to taková psychóza.
Víte, kde skončily dopisy poslané komunistickým představitelům?
Vůbec nevím. Mám dojem, že to někteří vůbec nedostali. Myslím si, že dopisy z ciziny hned zabavili. Ale nedělám si iluze, že kdyby to Gottwald dostal do vlastních rukou, že by změnil názor. Byl také už ve velmi špatném zdravotním stavu a hlavní zájem měl o kořalku. To bylo všechno tak zbytečné!
Máte pocit, že to nemělo smysl?
Celá ta kampaň byla nakonec zbytečná, ale to, že jsme protestovali a že jsme tolik lidí tady na Západě obeznámili s tou situací, bylo důležité. Mnoho lidí totiž nevěřilo tomu, co se tam děje a jaký dopad komunistický puč má. To ani nebylo možné normálnímu Američanovi vysvětlit. Oni také už byli otrlí. Už bylo toho utrpění na světě moc. Nejdřív nacisti, potom Japonci a teď komunisti. A komunisti měli v USA silnou propagandu.
Videonahrávku rozhovoru poskytla ČT Ostrava. Rozhovor s Olgou Hrubou odvysílá 18. září v dokumentu "Dopisy z cely smrti" od 20 hodin na ČT 2.
. Zachráníme MiladuČechoameričanka Olga Hrubá: Soustředili jsme se na jednu věc. Miladě Horákové zachránit život Ten boj byl zoufalý, odhodlaný a dodnes se o něm prakticky nic neví. Když česká politička Milada Horáková čekala v komunistickém vězení na smrt, zorganizovali její známí a příznivci v emigraci masivní kampaň za její propuštění. Právě až na jejich zoufalé prosby psali politikové, vědci a významné osobnosti celého světa žádosti o milost adresované představitelům komunistického režimu v Československu. Poslední pamětnicí tohoto dopisového boje je Čechoameričanka Olga Hrubá, žijící v New Yorku.
Milada Horáková byla popravena 27. června 1950. Hrubá, která události v Československu sledovala především podle zpráv v rádiu, tomu zpočátku ani nemohla uvěřit. "Bylo to, jako když vámi projede elektrický proud. Jste úplně paralyzován. Necítíte, nemyslíte. Naprostá strnulost. Potom to odnášely nervy delší čas,“ popisuje Hrubá. Svatba s "nepřítelem“ V létě 1948 začíná atmosféra v zemi houstnout. A v té době se studentka Olga seznamuje s Čechoameričanem Blahoslavem Hrubým, evangelickým farářem, po svatbě spolu žijí v Praze. Ale to se o ně už začíná zajímat komunistická tajná policie. Hrubý měl totiž americký pas a pro komunistický režim byl tedy nepřítelem. Navíc Hrubý sloužil za války v americké armádě jako zpravodajský důstojník. "Když k nám přišla Milada Horáková, žádala mého muže o pomoc, aby zprostředkoval spojení s emigrací. Byla jedna z těch, kteří měli zájem, aby po převratu byla cizina informovaná o dění v Československu. Můj muž jako americký občan mohl totiž volně chodit na americké velvyslanectví,“ vysvětluje Hrubá. Schůzky už tehdy probíhaly v atmosféře strachu. Kvůli obavám z odposlechu při rozhovoru pro jistotu pouštěli vodovod... Poslední setkání Hrubí měli v té době navíc jiné starosti. Stěhovali se. Když přijeli do USA, čekali, že se dozví o Miladě Horákové. Že jim někdo řekne, že se jí podařilo utéct. Dozvěděli se, že se chystá proces. Manželé Hrubí byli v kontaktu s dalšími českými emigranty a exulanty, mimo jiné i s Růženou Pelantovou, která byla s Horákovou před emigrací v úzkém kontaktu. "Pelantová byla důležitá politička, po válce se stala předsedkyní společnosti československo-amerického přátelství, měla dobré kontakty v USA. Ona i Horáková úzce spolupracovaly,“ připomíná historička Zora Dvořáková, která se Miladou Horákovou dlouhodobě zabývá. Dopisy za život Nikdy nezapomněla |
