Na faktu, že podmořská topografie má co mluvit do škod, které na tom či onom pobřeží způsobí tsunami, není pro vědce nic až tak překvapivého.
Práce tří satelitůÚdaje pro vypracování modelu šíření tsunami získaly satelity Jason-1 (vypuštěn 2001), Jason-2 (2008) a Envisat (2002). Každý snímal šíření vln z jiné pozice. Výšku měřily s přesností na jednotky centimetrů. Výsledky satelitního pozorování pak potvrdila data amerického Národního úřadu pro oceány a atmosféru. |
Na základě satelitního snímkování v březnu 2011 se ale vědcům podařilo získat data, o jejichž pořízení mohli dříve jen snít. Zdokumentovali, jaký vliv na ničivou vlnu mají podmořské hřbety, hory a příkopy i ve velkých dálkách od epicentra zemětřesení. Výsledek nyní prezentovali na webu NASA Earth Observatory (originální zpráva v angličtině zde).
Předpoklad, že hlubokomořské dno putující tsunami může jak rozbíjet, tak zesilovat, potvrdily satelity Jason-1, Jason-2 a Envisat.
Vědci z Laboratoře tryskového pohonu (JPL) a Univerzity státu Ohio nečekali zejména to, že budou svědky "sčítání" více takových vln do jedné vlny o dvojnásobné amplitudě. Taková vlna může cestovat stovky až tisíce kilometrů, aniž by ztratila sílu.
Více o tsunami
|
"Šance, že budeme moci pozorovat tuto 'zdvojenou' vlnu satelitem, byla jedna k deseti milionům," říká autor výzkumu Tony Sang z JPL.
"Výzkumníci předpokládali už desítky let, že právě 'sčítání tsunami' mohlo za to, že zemětřesení v Chile v roce 1960 vedlo ke smrti dvou set lidí v Japonsku a na Havaji, ale nikdo ono spojení dvou vln dosud neměřil. Bylo to jako hledat ducha. 'Jason' byl na správném místě ve správnou dobu," pochválil Sang družici.
Snímky, z nichž NASA složila video, pocházejí z počítačového modelu. Ten ukazuje, jak se vlny během šíření lámou, ohýbají a spojují. Hřebeny vln jsou označeny hnědě, naopak místa, kde je hladina níže, než by měla být, modře.
