„Vážená redakce, rád bych Vašim novinám přeposlal svou reakci na článek, který vyšel nedávno v týdeníku Respekt. Byl to článek, v němž redaktor toho časopisu píše o tom, jak ‚je Vídeň ošklivé město‘. Jelikož ani šéfredaktor, ani autor článku z Respektu na má slova nezareagovali a nenamáhali se s odpovědí, rád bych svůj text poskytl Vám,“ napsal redakci MF DNES vídeňský občan Peter Žaloudek. Protože máme za to, že věcná podstata jeho názoru i zdrženlivý a lze říct i moudrý tón jeho textu stojí za pozornost, rozhodli jsme příspěvek publikovat. Koneckonců nejde v něm ani tak o konkrétního redaktora Respektu, ba ani o konkrétní časopis, nýbrž o kritiku určitého náhledu na okolní realitu.
Téměř dva měsíce po vydání si listuji v tomto časopise, který se mi zcela náhodou dostal do rukou. Na straně 14 čtu pod titulem: O půl milionu víc článek autora Jana H. Vitvara, redaktora tohoto časopisu, na téma ukončení velkolepé výstavy obrazů Vincenta van Gogha ve vídeňské Albertině.
Autor nejprve chválí Rakušany za to, jak již v minulosti dokázali perfektně zorganizovat výstavy Dürera, Picassa, Rubense, Muncha, Maleviče, Hoppera a jiných skvělých a světově známých umělců. Pak se pan Vitvar rozplývá nad poslední perfektně zorganizovanou výstavou, kterou od září minulého roku až do 8. prosince 2008 vidělo víc než půl milionu lidí, z toho tisíce Čechů.
Je nadšen kromě jiného i z toho, že nebýt této výstavy, nepotkal by najednou během jednoho odpoledne tolik významných osobností české kulturní scény, jako hudebního publicistu Jiřího Černého, sociologa Miloslava Petruska a či politického lobbistu Miroslava Šloufa. Až potud je vše v pořádku. Každý, kdo žije ve Vídni, blízko centra, kdo sleduje denní tisk či televizi, ví, jaký úspěch výstava měla a ví taky, kolik tisíců cizinců ze sousedních zemí tuto výstavu navštívilo.
Ne že bych to v Praze neznal
Pak ovšem, zničehonic, pokračuje autor těmito řádky: „Řekněme si to upřímně: Vídeň je ošklivé a hlavně nudné město. Co vlastně může návštěvníkovi nabídnout? Prátr, Schönbrunn, Dóm sv. Štěpána, Freudovo muzeum, operu, pečené koleno a sachr. Ne že by se nebylo na co koukat a co konzumovat, ale pořád jde zkrátka jen o památky a jídlo a obojí se rychle přejí. Ve srovnání s takovou Prahou, Berlínem nebo Bělehradem v ní chybí jedna zásadní věc: život. Zkuste tu najít bar, kde se budete cítit jako mezi svými, hospodu, kde se nebudete stydět žádat o třetí pivo, kavárnu, kde můžete do noci klábosit o všem možném, malé kino s dobrým filmem, hudební klub s dobrou muzikou, divadlo, kde se nehraje jen klasika. Možná to i najdete, ale raději si na to hledání vezměte delší dovolenou.“
Při veškerém respektu, pane Vitvare, ale taky pane šéfredaktore časopisu Respekt, musím říct, že při tomto podivuhodném výtvoru směsi kritických myšlenek na adresu Vídně, k tomu ještě veřejně publikovaných na stránkách - rádoby - solidního časopisu, jste přestřelili! A to pořádně a dvojnásobně! Pan Vitvar tím, že kromě nastudovaných zajímavostí o Vídni z nějakého bedekru ve skutečnosti o Vídni nic neví a Vy, pane Eriku Tabery, tím, že si jako šéfdirigent časopisu neuhlídáte to, co Vaši redaktoři píší. Nebudu Vám teď vykládat protiargumenty o tom, co vše je ve Vídni možno zažít a že zde život pulzuje přesně tak, ne-li líp, než v Praze, v Berlíně či v Bělehradě. To by bylo pod mou úroveň. V centru Vídně žiji již více než 25 let.
Od pádu komunismu pravidelně jezdím do Prahy navštěvovat příbuzné a známé. V posledních letech jsem byl v Praze tak jednou měsíčně a navštívil mnoho kulturních akcí a taky restaurací. S respektem uznávám, že po pádu komunismu se nejen v Praze, nýbrž i v jiných městech bývalého socialistického bloku, hodně změnilo.
Dovolím si zcela objektivně tvrdit, že mohu srovnat to, co se děje tam, u vás - ať je to Praha, či jiné město, s tím, co se děje zde - ve Vídni. Jsem společenský typ a rád zajdu s kamarády či s manželkou na dobré pivo, víno nebo nějakou tu specialitu do restaurace. Kavárny mají právě ve Vídni věhlasnou pověst. Kdybych tedy chtěl srovnávat - řečeno společensky - možnosti a nabídky Prahy s tím, co nabízí Vídeň, nejsem si vůbec jistý, zda by Praha vyhrála.
Mistr v házení do jednoho pytle
Ale ať je to již jakkoliv, nikdy v životě by mě nenapadlo říct veřejně, že Praha je ošklivé město, protože tam chybí, jak Vy píšete, život. To, co bych si nanejvýš dovolil říct, je, že se při vší úctě a respektu vůči pozitivním změnám v Praze cítím pořád lépe, bezpečněji ve Vídni.
Kde ve Vídni najdete například takové zóny, jako je třeba Václavské náměstí, či uličky ze Staroměstského náměstí směrem ke Karlovu mostu, kde na Vás na každém kroku civí obličeje podivuhodných kreatur zapáchajících tajuplnými a podezřelými svazky mafiánsko-vyděračských dealerů snažících se Vás, hlavně pokud jste cizinec, co nejrychleji okrást, či podvést? A co ty obrovské cenové rozdíly v restauracích poblíž centra Prahy? A co ty restaurace, i když drahé, v nichž málokdy odpovídá kvalita, nabídka jídla a slušnost k zákazníkovi požadované ceně? Kde ve Vídni najdete restauraci či „pajzly“, ve kterých - ať si objednáte cokoliv - musíte mít obavu, zda jídlo bude opravdu čerstvé, dobré a že Vás při placení nepodvedou? Možná se takové restaurace v Praze skutečně najdou, avšak velice silně pochybuji, že takových restaurací je ve Vídni víc, než v Praze.
Házet pak všechny do jednoho pytle, prohlašovat bombastické výroky a dělat rychlé uzávěry typu, že jedno město je ošklivé a jiné ne, to přesahuje všechny meze slušnosti, korektnosti a navíc, je to znakem určité nenávisti a zloby. Při všech svých negativních zkušenostech z Prahy bych si něco takového nedovolil ani o Praze, ani o jiném městě vyslovit. Navíc, jestliže do dotyčného města jezdím z nějakého důvodu rád, tak jako přijel pan Vitvar rád do Vídně na skvěle zorganizovanou mezinárodní výstavu.
A to, že to Rakušané umí dobře zorganizovat, to je faktum, není to jen otázka peněz. Je to souhrn mnoha jiných vlastností, které prostě mají. Jestli pan Vitvar něco má proti nějakému konkrétnímu rakouskému člověku, či nějaké konkrétní rakouské restauraci, nebo nějaké konkrétní rakouské instituci, ať to klidně řekne.
Ale takové nehorázné zevšeobecňování nechť si raději ponechá jako svůj privátní názor, protože při jeho zveřejnění riskuje nejen svou dobrou pověst, nýbrž v tomto případě i pověst časopisu Respekt.
Kdysi jsme se učili ve filozofii známé latinské přísloví: Si tacuisses, philosophus mansisses (pozn. red.: kdybys byl mlčel, byl bys zůstal filozofem). Pan Vitvar o něm asi neslyšel, jinak by musel mít více respektu k sobě samému a raději by pomlčel a článek o ošklivé Vídni by nenapsal...
Za pozornost děkuje
Peter Žaloudek, Vídeň
(Mezitituly jsou redakční)
